Hi-Fi Rush – Recenze

V minulém týdnu uspořádal Microsoft speciální event Xbox & Bethesda Developer_Direct, kde pětice interních vývojářských studií blíže představila své projekty. O překvapení se pak postaralo studio Tango Gameworks, které mohlo představit Xboxovou verzi GhostWire: Tokyo, ale místo toho jsme se dočkali oznámení zcela nové hry s názvem Hi-Fi Rush, která se zcela vymyká dosavadní produkci studia libujícího si v tvorbě hororových her. Jelikož byl titul zároveň i vydán, tak jsem se do něj hned pustil a tak se nyní společně můžeme vydat na tuhle šíleně zábavnou komiksovou jízdu.

Ano, hry studia vedeného jednou z legend videoherního byznysu, Shinjim Mikamim nás vždy s radostí vrhaly do nitra našich nočních můr, ale novinka v nás vyvolává přesně opačné pocity a vlastně se ve mě probudily vzpomínky na Sunset Overdrive, jenž mi Hi-Fi Rush velmi připomínal. Obě hry se absolutně neberou vážně a nabízí nám rychlou a energickou hratelnost doplněnou sem tam nějakou tou humornou scénkou. Zásadní rozdíl je pak v tom, že aktuální kousek je striktním koridorem a poměrně stařičký kousek Insomniaců nám nabídl velký otevřený svět. Ale uzavřeme tento porovnávací blok a pojďme se podívat pod pokličku nové rytmické akční komiksárně.

Právě komiksová stylizace celé hře sedla jak poklice na hrnec, kdy tvůrci využívají snad všech možných aspektů k tomu, aby nás do nitra tohoto “herního komiksu” uvrhli a přikovali k němu. Máme zde klasické nápisy v bublinách, před každou kapitolou se dočkáme briefingu v sešitové formě a nechybí ani celá řada správně dávkovaných cut-scén, jimž nechybí odlehčená atmosféra, humorné skeče a hlavně sympatičtí protagonisté, ale i antagonisté. Herní komiks vlastně vůbec nemusí být v uvozovkách, hra jím vlastně je.

Příběh nás sice nepostaví do role superhrdiny po vzoru DC nebo Marvelu, ale vlastně absolutního outsidera jménem Chai, který se upíše augmentaci svého těla, aniž by si pořádně přečetl podmínky smlouvy. Prostě perte to do mě! Znáte to. Jenže během procesu se něco pokazí, jak jinak, a dojde k chybě, která implementuje do jádra Chaiovi mechanické nové ruky hudební přehrávač, řekněme, ipod, ať uděláme radost milovníkům nakousaných jablek, což je vyhodnoceno jako defekt. A co se děje s defekty? Jsou vyřazeni z provozu, jak je psáno ve smlouvě, kterou nikdo nečetl. 

Mohl bych pokračovat dál, ale nemá smysl vám děj dále vyprávět. Za prvé nejde ve své podstatě o nic světoborného, i když dobře napsaného, a za druhé nerad píšu spoilery. Ve zkratce se ale další korporace ukáže jako absolutní zlo a také jde o pořádný balík peněz že? Takže defekty musí být likvidovány, každá chyba může zastavit byznys a to nikdo uvnitř korporace nechce. Takže je jasné, co musí přijít. Vše musí vyplout na povrch a zlomyslné vedení společnosti a vedoucí všech vývojových divizí, včetně PR, musí být zastaveni. 

Už jsem zmínil, že charaktery hry jsou dobře napsány a vlastně představují jakési představy zaměstnanců o svých nadřízených, když to řeknu s jistým odlehčením a tedy jsou automaticky čirým zlem, co dělá vše ve svůj prospěch. Naštěstí je tu vedle Chaie několik “hrdinů”, kteří plánují ukončit činnost společnosti už nějaký ten čas jako krasavice inženýrka Peppermint a nabušený nerd/hacker Maracon, jenž sem tam můžete zavolat na pomoc skrze vašeho společníka, jímž je robotická micina s označením 808.

Vaši přátelé ale skutečně nejsou jen do počtu postupem hrou budou jejich schopnosti důležité nejen pro postup vpřed, tedy otevírání cest, ale také v soubojích, kdy každý z vašich spojenců disponuje unikátními schopnostmi. Zatímco jeden může zrušit štít vašich nepřátel, tak druhý třeba prorazí téměř nezničitelnou slitinu, pro níž je i vaše magnetizací okolního harampádí sestrojená kytara krátká. Ještě jsem vám neřekl, že vaší zbraní je elektrická kytara? Vždyť jde o rytmickou hru, co také jiného by to mělo být. Ne nikoho si tím nedobírám. Za mě skvělý nápad, který skvěle funguje. Zvláště když víte, že vlastně o kytaru nejde. Zbraň nabírá svou podobu ze samé Chaiovi povahy, kdy v jeho nitru buší srdce rockera toužícího po vystoupeních před tisícovkami skandujících fanoušků.

Když pak mluvíme o rytmu, tak ne jen tak pro nic za nic. Hi-Fi Rush si na něm skutečně zakládá a útoky je tak skutečně nutné vést v rytmu, aby vůbec bylo možné vázat komba, jenž je možné zakončit vždy silnějším útokem, jehož načasování je pak skutečně klíčové. Rytmické prvky jsou ale součástí i dalších herních mechanik, tedy quick-time eventů. Ty se ve hrách už moc nevidí, což má jistě co dělat s tím, že většina her staví na otevřených světech. Jestli je jich přítomnost kladem či záporem nechám na vás. Mě to občas lezlo na nervy, jelikož preciznost je a správné trefení rytmu je klíčové, jinak se může stát, že se sem tam v nějaké části hry zaseknete. 

U hraní této hry jsem pak poprvé vyzkoušel také svůj nový Xbox Elite Controller V2 a musím říci, že rozdíl v samotném pocitu z hraní vůči klasickému Xboxovému gamepadu byl značný a to vám vlastně stačí i defaultní nastavení Elitního ovladače. Obecně je ale ovládání namapované klasicky tak, jak byste u podobné hack-n-slash hry čekali. To ale berte jen takovou tematickou vsuvku. 

Jak byste asi u her typu Hi-Fi Rush mohli čekat, tak ve hře je třeba další komba a speciální schopnosti postupně odemykat. Tomu se děje buď mezi jednotlivými kapitolami ve vaší Skrýši, nebo na předem určených místech, většinou se nacházejí před boss fighty. K jejich zakoupení je třeba investice nasbíraných materiálů aka sbírejte ozubená kolečka a matičky všude, kde se vyskytují. K odemykání čipů je pak ještě zapotřebí speciálních čipů, jenž v jistém počtu naleznete v každé kapitole. Nejde o žádný inovativní systém, ale je to funkční. Ono obecně mnoho inovací ve hře nenajdete, jelikož ve svém jádru staví na osvědčených mechanikách. To ale neznamená, že by nešlo o zábavný titul, který má co nabídnout.

Jen mě mrzí, že k soubojům s protivníky je využíváno arénovitého konceptu, kdy přesně víte, kdy vás čeká souboj a kdy jen postup úrovní. Myslím, že toto nebylo úplně nutné. Zejména řadový nepřátelé nemuseli být vázáni na předem dané lokace. Pokud jde o variabilitu nepřátel, tak ta je adekvátní k délce hry, která je složená z 12 kapitol, jenž vám zaberou nějakých 9-11 hodin v závislosti na tom, jak moc budete zkoumat jednotlivé herní úrovně, jejichž design se věru povedl a i když se v některých případech opakují některé části, tak o variabilitu prostředí rozhodně není nouze.

Vrcholem každé jednotlivé kapitoly, mise, či úrovně chcete-li, je souboj s bossem. Bossové se povedli na jedničku a tvůrci jasně ukazují, že hry jsou jejich vášeň, takže nezáleží na tom, jaký žánr vlastně vyvíjíte. Každý z bossů je originální a vzájemně se dostatečně liší. To je vždy bonusem, jelikož v mnoha hrách jsou bossové jen obyčejní nepřátelé s dlouhou výdrží, které jen musíte upižlat aniž byste nad tím nějak přemýšleli. Tento neduh větší části her se naštěstí nedostavil.

Závěr tohoto článku bude tradičně věnován technickému stavu, který je vlastně absolutně bezchybný a nemá zde absolutně co vytknout. Hra běží v naprosto plynulých 60 snímcích za sekundu při plném 4K rozlišení. Na Xbox Series X ani nebylo třeba nastavovat nějaké profily zobrazení. Vše jede naplno a bez kompromisů. Jistě značně tomu pomáhá grafická stylizace využívající jednodušší komiksovou vizualizaci, ale to zde rozhodně není žádná výtka. 

---

ZÁVĚREM

Hi-Fi Rush je obrovským překvapením startu roku 2023. Jde o titul, který nikdo nečekal, ale jenž zabodoval. Humor, nadsázka, správné tempo a komiksová stylizace spolu fantasticky fungují a i přesto, že tvůrci nijak zásadně neexperimentovali, tak zde vlastně není moc, co vytknout. Když hře odpustíte fakt, že vlastně z hlediska herních mechanik a koncepce nepřináší nic nového, tak před sebou máte něco, co vás chytne a nepustí. Známka níže je tak zcela oprávněná a já jsem zvědaví, co nám Tango Gameworks naservírují příště.

9/10

Datum vydání: 25. ledna 2023 – Potřebné místo na disku: 16GB
Distributor ČR: Xbox CZ/SK – Česká lokalizace: NE

---