Street Fighter 6 – Recenze
30 května, 202336 let. Zdá se to neuvěřitelné, ale přesně takovou dobu je tady s námi série Street Fighter. Hlavními tvůrci byli Takashi Nishiyama a Hiroshi Matsumoto a o vydání se postarala, stejně jako o další díly, společnost Capcom. Těžko říct, jaké očekávání od prvního dílu Capcom měl, ale s odstupem času lze s jistotou říct, že jim série musela udělat radost. Největší úspěch měl asi druhý díl z roku 1991, který se těšil takové popularitě, že inspiroval i celou řadu dalších her s podobným konceptem, ať už jde o série Mortal Kombat, nebo Tekken. Je to dokonce třetí nejvýdělečnější arkádová hra v historii, kterou překonal jen Pac-Man a Space Invaders. Celkově se her z této série prodalo již více než 50 milionů kopií. To jsou úctyhodná čísla. Letos se fanoušci série konečně dočkají nového dílů, který již dlouho před vydáním avizoval plno novinek. Jaké konkrétně to jsou a zdá se nový díl povedl, se dozvíte v mojí recenzi.
Nemá asi smysl nějak komplikovaně vysvětlovat, o čem hry ze série Street Fighter jsou, to doufám každý minimálně tuší. Jde zkrátka o klasickou bojovku, na kterou se koukáte „z boku“ a ve které se snažíte protivníka porazit pomocí rukou a nohou a sem tam i nějaké té speciální schopnosti. Tolik k základnímu vymezení. Hned se pojďme vrhnout na všechny tři základní herní režimy, které na vás po zapnutí hry vyskočí.
První z hlavních režimů je World Tour, která de facto plní funkci plnohodnotné kampaně, nebo chcete-li singleplayeru. Pokud si vzpomínáte, tak předchozí díl vyšel původně prakticky bez příběhu, soustředil se výhradně na hru pro více hráčů a za to si to jak v recenzích, tak i od hráčů poměrně dost odskákal. Vývojáři se z toho poučili a pro minulý díl vydali velkou aktualizaci, která příběh do hry dodala. U aktuálního dílu ale už nechtěli nechat nic náhodě a hned od začátku se můžete pustit do hry pro jednoho hráče. Mě osobně v první moment tento režim vyloženě vyrazil dech, protože jsem měl chvíli dojem, že hraji nový díl Yakuzy. Tak podobně obě hry vypadají, že si je splést vážně není až takový problém.
Hned na začátku si vytvoříte svého vlastního hrdinu. Jak už to u japonských her bývá, editor pro vytváření postavy je obrovský a modifikovat můžete snad úplně vše. Není problém vytvořit dvou metrového kulturistu s dámským hlasem i účesem, nebo 120 cm vysokého tlustoprda s potetovanými zády. Fantazii se skutečně meze nekladou. S takto vytvořenou postavou se následně vydáte do ulic Metro City. Ujme se vás Luke, slavný bojovník a stane se jak vaším trenérem, tak hlavně mentorem. Luke ale netrénuje jen vás, ale i dalšího mladého bojovníka, který se jmenuje Bosch. Ten se téměř okamžitě stane vaším rivalem a rozjede se tak příběh, ve kterém se vše bude točit kolem jediného – najít a pochopit pravý význam síly. Že to bude cesta za sebepoznáním a určením toho, kde je ve světě vaše místo je předem jasné.
Příběh jako takový není úplně špatný, je plný zajímavých postav (plno z nich jsou hratelné postavy z ostatních herních režimů), ale je nutné si uvědomit, že slouží jen jako klasická omáčka kolem toho, jak vysvětlit základní mechanismy hry a jako vždy slouží hlavně jako trénink pro hru pro víc hráčů. Dovolím si dokonce tvrdit, že jako čistě singleplayerová hra by s takto psaným příběhem byla předem odsouzena k neúspěchu. Jenže, na poli klasických bojovek je naopak takto pojatý příběh pro jednoho hráče skutečně velkým překvapením a funguje až překvapivě dobře. Se svou postavou se můžete volně pohybovat po celém městě a máte veškerou svobodu, kterou vám hra dovolí. Po ulicích města se pohybuje bezpočet NPC postav, se kterými můžete prohodit pár slov, nebo je vyzvat na souboj. Tohle přiznávám působí trochu zvláštně, s trochou nadsázky se dá říct, že mlátit můžete na ulicích koho si jen vyhlédnete. Kromě toho během hraní potkáte ostatní bojovníky ze hry, kteří ale v příběhu mají své místo. Každý z nich vás může vzít pod svá křídla a začít vás učit jeho styl boje. Díky tomu máte možnost si zcela volně začít editovat svou vlastní postavu tak, jak vám nejvíc bude vyhovovat.
Na začátku hry totiž máte jen ty útoky, které se naučíte od Luka. Jenže záhy potkáte Chun-Li a její speciální útoky můžete zařadit mezi ty Lukovi. Geniální na celém tomto konceptu je to, že během hraní příběhu se postupně a zcela nenuceně můžete naučit ovládat všechny postavy ze hry. Trochu podivné je pak ale to, že jakmile převezmete styl boje konkrétní postavy, převezmete ji úplně komplet včetně stylu chůze a pohybu. To pak působí strašně divně, zvláště ve chvíli, kdy najednou váš silák začne chodit jak útlá dívka. Během soubojů získáváte XP body, které se dají investovat do poměrně rozsáhlého stromu dovedností a odemknout si tak další možnosti. Většinou se jedná o posílení konkrétního úderu, nebo pro zvýšení počtů speciálních útoků, které můžete mít.
Moderní hra si žádá moderní prvky a proto i ve World tour máte pár věcí, které vám usnadní život. K dispozici máte mobilní telefon, pomocí kterého si můžete editovat svou postavu, vybírat si různé oblečení, pořizovat fotografie, nebo cestovat po městě. Můžete se v něm samozřejmě pohybovat i po vlastních, ale pokud objevíte autobusové zastávky, můžete pak mezi nimi rychle cestovat. Kromě Metro City navštívíte i další lokace, ale ty již jsou o poznání menší, tvoří je většinou jen jedna malá lokace, ale procestujete tak doslova celý svět a potkáte další známé bojovníky. Kromě soubojů World Tour nabízí i plno vedlejších aktivit. Můžete se pustit do plnění vedlejších úkolů, kterých je neuvěřitelné množství, to ale znamená, že se rychle začnou opakovat.
Zajímavé je i samotné objevování města. V něm budete nacházet různé bedny, ve kterých se skrývá něco na zub, nebo nové oblečení, všude možně se válí peníze, za které si lze u obchodníků koupit různé věci, které vám pomohou v boji a různě po městě se skrývají i silní protivníci, se kterými můžete zkusit poměřit síly. Když už jsem nakousl možnost používat různé podpůrné věci během boje, doplním, že díky tomu máte de facto neomezený počet životů. V boji si totiž můžete zdraví doplnit pomocí léčivých prostředků a pokud jich máte dost, můžete se uzdravovat kolikrát se vám bude chtít. Často se to ale hodí, protože hra docela dost kolísá v obtížnosti. Řadové nepřátele porazíte levou zadní, ale pak přijde příběhový boss a obtížnost rázem poskočí o několik levelů nahoru.
Celkově režim World Tour hodnotím docela pozitivně, i když je na něm vidět, že autoři s podobně koncipovaným městem nemají zrovna zkušenosti. Vše působí tak trochu nedotaženě a mnohdy vyloženě arkádově. Typickým příkladem je například změna dne a noci. Některé úkoly totiž lze plnit jen v konkrétní denní dobu. Pro změnu času ale musíte dojít na konkrétní místo ve hře, otevřít dveře, které vedou do vašeho úkrytu, ale ten je nahrazen jen statickou obrazovkou a na ní jsou dvě tlačítka, Day a Night. Tohle celé šlo vyřešit jedním tlačítkem někde v menu hry, takto jste nuceni trávit zbytečný čas jen běháním po městě.
Druhou obrovskou částí hry je Battle Hub. Jde vlastně o místnosti, kde se může potkat až 100 reálných hráčů a různě se socializovat. Že tato socializace bude hlavně o tom tomu druhému rozbít hubu je asi jasné. Jakmile se do Battle Hubu připojíte, objevíte se v obrovské místnosti, kde budou i ostatní hráči. V místnosti je několik desítek automatů, ke kterým si jednoduše sednete a počkáte, až si k vám někdo přisedne a pustíte se do boje. Vtip je v tom, že okolní hráči mohou váš zápas sledovat. Na velkoplošných obrazovkách běží záznamy vybraných utkání a často se mi stalo, že nějaký skutečně zajímavý zápas sledovalo klidně i 20 lidí najednou. Kromě toho můžete v Battle Hubu zajít do krámu a koupit si něco na sebe, nebo si zahrát na automatech některý z předchozích dílů Street Fightera. Časem budou v Battle Hubu vyhlašovány turnaje, lze si tam i založit Club a do něj pozvat kamarády pro rychlejší vyhledávání zápasů atd. Jak vy, tak i ostatní hráči mají podrobné statistiky. Já to využíval hlavně pro očumování hráčů ve snaze zjistit, kolik zápasů mají za sebou a kolik z toho mají výher. Samozřejmostí jsou i různé žebříčky a to jak celosvětové, tak i lokální. Podrobněji to ale půjde prozkoumat až později, v rámci recenzování nás tolik po světě zatím nehrálo, to dá rozum.
Poslední velkou částí hry je Fighting Ground. Jde vlastně o centrum pro lokální hraní, ať už budete hrát sami, nebo s kamarádem u jedné konzole. Zároveň to bude místo pro všechny, kteří se chtějí naučit hrát s konkrétní postavou a vytěžit z ní maximum. Ke každé postavě si můžete nechat zobrazit její speciální schopnosti a útoky, vysvětlit si hlavní sílu jejího bojového stylu a vše si následně procvičit v rámci tutoriálových misí. Zároveň je zde i režim Arcade, který ale jen zlehounka nabídne pár informací o konkrétní postavě. Dohrát příběh jedné postavy trvá doslova pár minut a jedinou odměnou jsou pak odemknuté artworky v Galerii. Ve Fighting Grounds si můžete dát zápas jak proti CPU, tak i proti kamarádovi, lze si zde i domlouvat online zápasy (casual i ranked), případně si zápasy zpestřit o různé nahodilé události, kdy se vám po obrazovce například proběhne stádo býků.
Postav je v základní hře hned 18, z toho 7 je zcela nových. Potkáte tak i staré známé tváře, které jen trochu zestárli. Ryu, Ken, Blanka, Ed. Honda, Chun-Li, ti všichni se vrací. Každá z postav má unikátní styl boje. Základní údery mají samozřejmě všechny postavy stejné, ať už jde o rány rukou a nohou, případně možnost krýt se, skákat, nebo házet protivníka přes záda. Unikátní jsou ale jejich speciální útoky, které vyvoláte podle zvoleného způsobu ovládání. Můžete pak různě házet firebally, používat extra silné údery atd. Novinkou je pak Drive System. Ten se nabíjí postupně podle toho jak rozdáváte nebo přijímáte údery a jakmile máte dost energie, můžete použít některou z Drive mechanik. Buď můžete dát protivníkovi extra silný úder, nebo naopak protivníkův vykrýt, používat silné protiúdery atd. Dost složitě se to vysvětluje, ale po pár vyzkoušeních vám to přijde to krve.
Street Fighter 6 z mého pohledu dělá skvěle to, že se snaží být přístupný i naprostým nováčkům. Já osobně mám někdy u bojovek problém, že mi dlouho trvá než se naučím používat všechna možná kouzla a speciální útoky která postava umí a jsem tak delší dobu odkázán jen na základní a nepříliš efektivní boj. Street Fighter 6 ale nabízí hned tři druhy ovládání, která tuto počáteční bariéru odbourávají. Pro ostřílené hráče je zde Classic Control, které umí naplno využít celý potenciál postavy. Zároveň je ale nejsložitejší, veškeré speciální útoky si musíte poctivě „naťukat“ pomocí analogu i tlačítek na gamepadu. Nově byl do hry implementován Modern Control, který použití speciálních útoků redukuje do jediného tlačítka a jednoho směru na analogu. Myslím že tohle vyvolá silnou alergii u tradičních hráčů, ale dnes je zkrátka potřeba zaujmout co největší počet zákazníků a jim nabídnout adekvátní servis. Poslední možností je pak zvolit si Dynamic Controls, což je de facto hraní s pomocí AI. Stačí pak jen zuřivě mačkat tři tlačítka a hra už sama rozhodne, co má vaše postava udělat. Využít se to jistě dá, třeba když chcete hru v celé kráse někomu ukázat, nebo když hrajete s mladšími hráči.
Technická stránka je z mého pohledu tak trochu nedostatečná. Nemusíte se bát, hra běží krásně plynule, ovladání je skvěle responzivní, ale celková vizuální stránka mě nenadchla. Celkem to zamrzí i vzhledem k tomu, že hra běží na RE Enginu a ten jak víme umí vypadat neuvěřitelně dobře, poslední Resident Evil je toho důkazem. Street Fighter 6, hlavně v režimu World Tour je ale skutečně ošklivou hrou, s jednoduchými modely, nijak zajímavou architekturou města, primitivními animacemi NPC a plno dalšími nedostatky. Je sice slíben Day 1 patch, který opraví horší textury, ale zda hra nějak výrazně prokoukne je ve hvězdách. Během soubojů mám z grafiky ale o moc lepší pocit. Všechny mapy mají svůj jedinečný styl, animace bojovníků je výborná a je plná pěkných efektů. I tak se ale nemohu zbavit dojmu, že oproti minulému dílu se autoři snažili o větší míru realističnosti a s tím se ze hry trochu vytratila ona pověstná stylizace.
Street Fighter 6 přináší i plno drobných věcí tak trochu nad rámec. U zápasů si například můžete zapnout komentátory. Zvolit si lze dva, buď v angličtině, nebo japonštině a oba hlasy pak budou komentovat vše, co se v aréně odehrává. Doporučuji to však jen vyzkoušet a pak už se k tomuto experimentu nevracet, během hraní to působí skutečně divně. Ve World Tour si můžete hraní zpestřit několika minihrami, během kterých budete připravovat pizzu, překopávat prkna, nebo likvidovat tahač. Zároveň ale již teď je jasné, že hra bude obsahovat mikrotransakce a bude si možnost zakoupit i Fighting Pass v jeho prémiové podobě, ta základní bude zdarma. Víc informací zatím ale nemáme, je nutno jen doufat, že veškeré mikrotransakce budou jen pro kosmetické věci a nijak to neovlivní hratelnost.
ZÁVĚREM
Po rozporuplném předchozím díle přichází Street Fighter ve značně lepší formě. Nový World Tour režim mě překvapil svou komplexností, Battle Hub dává jasnou záruku do budoucna, že hra si vybuduje silnou komunitu a nezapomíná díky Fighting Grounds ani na vlky samotáře. Samotného mě překvapilo, jak si mě Street Fighter 6 dokázal vtáhnout a strávil jsem u něj v rámci recenzování desítky hodin. Bude zajímavé sledovat, jak si povede proti konkurenci vzhledem k tomu, že letos vychází i nový Mortal Kombat. Jsem si ale jistý, že Street Fighter 6 si své fanoušky najde. Já osobně mohu hru rozhodně doporučit.
8/10
Datum vydání: 2. června 2023 – Potřebné místo: 25GB
Distributor ČR: CENEGA Czech – Česká lokalizace: NE
