Filmová trilogie Spider-man Sama Raimiho – část druhá

V druhé části textu o Raimiho Spider-man trilogii se spolu podíváme na období let 2002 až 2004, kdy měla premiéru právě dvojka. Na tu jsem čekali opět dva roky od jejího ohlášení, respektive prvních náznaků, že se pokračování chystá. Film se každopádně zdržel stejně jako u předchozí jedničky. Nyní to nebylo kvůli událostem 11. září 2001, ale kvůli hlavnímu představiteli pavoučího superhrdiny Tobeyho Maguirea – ten měl problémy s plotýnkami natolik závažné, že málem z natáčení vypadl a hledala se za něj náhrada. Tyto uniklé spekulace mě následně vedly k zásadním obavám, protože kvůli mému silnému konzervatismu, kdy odmítám přijmout jakoukoliv změnu nebo odchýlení od původního plánu, nedokáži nehledat v každém přeobsazení herců či scénáristů jakýkoliv problém. Hledám. Začal jsem se tedy o samotné přípravy natáčení zajímat co nejvíce to šlo, četl zahraniční servery, zkoušel najít cokoliv v tištěných filmových časopisech, které tehdy vycházely a dnes již neexistují.

Měsíce se nevědělo, co bude, všichni čekali, jak dopadne zdravotní stav Tobeyho a do toho všeho se hledala adekvátní náhrada, kdyby opravdu nebyl schopen být do začátku natáčení plně zdráv. Čím déle to trvalo, tím větší pochyby ve mně hlodaly. Ze zkušenosti už moc dobře vím, že další a další posuny vedou k problémům při tvorbě filmu. Stačí si vzpomenout na přetáčky v Lize Spravedlnosti či posledních Pirátech z Karabiku. Zásadně ani nepřepisuji svoje texty – ať ty akademické (diplomové práce) nebo žurnalistické (herní, filmová novinařina). Buď je článek dobrý napoprvé nebo vůbec. Překopávat ale celou kostru je jen cesta do pekel. A tam právě Spider-man 2 vlastně i mířil. 

2002-2004

Během samotných průtahů při přípravě natáčení se režisér Sam Raimi rozpovídal o tom, jaký bude děj, na co se bude cílit a kam by se mělo směřovat – kam posunout postavy. Mělo se jednat o dospělejší díl, kde se rozebíraly vztahy mezi Mary Jane, Peterem Parkerem a Harry Osbournem. Důraz byl čistě na sociální život a méně na pavoučího superhrdinu. To mě šokovalo zásadně, až jsem začal očekávat horší kvalitu samotného filmu. Obavy, že už nebude mít tu onu jiskru se bohužel naplnila. Filmoví kritici dvojku vyzdvihovali do nebes, já ji měl za nejhorší část celé trilogie. Horší jak třetí díl a to je už asi co říct. Za ty roky, kdy sleduji názory novinářů, co se zabývají snímky, jsem se dozvěděl jedno zásadní – mám jiný vkus a nároky na kvalitu finálního produktu. Spider-man 2 se nevydařil, jak měl. Byl horší než jednička a extrémně mě zklamal. Trikové scény nebyly vůbec dotažené (vzpomeňte na závěrečnou minutu, kdy Spidey letí New Yorkem k požáru a všude kolem něho jsou odporně vymodelované helikoptéry jak z toho nejlevnějšího hudebního klipu), scénář byl zbytečně pomalý, samotné tempo se skoro nikam neposouvalo, sociální vztahy nudné, nic se ve výsledku za celou stopáž nevyřešilo ani neposunulo. 

V jedničce se Peter snažil dostat Mary Jane různými způsoby, na konci mu to vyšlo, ale bál se o to, že kdyby někdo přišel na jeho identitu, ohrozil by její život a raději ji odmítl. Ve dvojce se řeší milostný trojúhelník, který je každopádně nic říkající. I ta nejlevnější romantická komedie je na tom lépe. Míchání žánrů se zde opravdu nepovedlo. Mix hororu, romance, akce a komiksu nedopadla zrovna kvalitně. Kromě trojúhelníku se řešily další vedlejší vztahové linky a já si pak pomalu začal říkat, jestli jsem ve správném sále. Nejsem na romantické komedii? Bohužel sál byl správný. Peter Parker a jeho zkrachovalý život převzal primární místo, s jeho chudobou a „loserovstvým“ se tlačilo až zbytečně moc na pilu. Tak moc, až byl vyobrazen pomalu jako bezdomovec s dluhy. Přitom je to student vysoké školy s granty od Dr. Connorse! A fotograf! Ukažte mi fotografa, co jako jediný fotí Spideyho a nemá top apartmán u Central parku. Debilita. Scénář nedával absolutně žádný smysl. Navíc proč toto téma zabíralo skoro jednu třetinu filmu (další byla ztráta schopností a další hlavní záporná postava Dr. Otto Octavius)? Sedět v kině, sledovat to, co se tam děje, byla neskutečná nuda. Až jsem častokrát utíkal do své hlavy a přemýšlel, co si dám doma k večeři. Doma nic nebylo, o to horší den jsem nakonec měl. Přijít po šesti hodinách z kina (hodina cesta tam, hodina zpět a dvě hodiny film, viděný dvakrát po sobě!) a nenajít nic k jídlu, na to se nedá do dnešní doby zapomenout. 

Před samotnou premiérou filmu jsem ale vůbec nevěděl, co mě čeká. Obavy byly, ale ty byly zcela ignorovány mojí posedlostí ten film prostě vidět v den uvedení do kin. Musel jsem být ten onen, co ho uvidí jako jeden z prvních na světě. Nenávidím čekání, odmítám ho dodnes. Opět proběhla rezervace ve Village Cinemas (dnes již neexistuje), znovu poslední zadní řada i prostřední sedadlo. Novinkou se však stalo něco, co jsem ještě do té doby nikdy neudělal – koupil dvě promítání rovnou po sobě. Do dnešní doby, kdy do kina chodím velmi sporadicky, prakticky vůbec, to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem si koupil dva lístky na jeden den.

V den premiéry stojím u extrémně dlouhé fronty, já úplně na konci. Tři fronty, všechny až třicet metrů na délku zakroucené do hada, aby se vůbec všichni do vstupní haly kina vešli. Já měl svoje jisté, neměl jsem důvod nebýt v klidu. Všichni natěšení, zaměstnanci u popcornu měli nával do takové míry, až jim museli pomoci lidi od promítání. Takový nápor v kině nikdy do té doby a ani poté (kromě Avatara a Star Wars) už nebyl. Čekalo se klidně čtyřicet minut, pak na mě přišla řada. Oznámil jsem slečně prodavačce svoji rezervaci, resp. rezervace. Pět minut nechápala, co po ní vlastně chci. Jeden lístek na teď a druhý rovnou na dobu, kdy ten film skončí a začne ihned další promítání. Z jejího výrazu tohle nikdy nezažila. Já také ne. Byly to fajn období a za mě, i když nebylo moc peněz, se jedná o mou nejlepší životní etapu. Filmy, hry, simulování chřipky, abych nemusel do školy, mohl zůstat doma, koukat na ty nejlepší bijáky té doby a hrát videohry. Co víc od života chtít.

Dva lístky, dva stejné filmy ihned po sobě. Původně se mělo jednat o top zážitek mého života, nakonec se to proměnilo v jeden z těch nejhorších. Zklamání a ony důvody jsou vypsány v textu výše, proto to rovnou přeskočím a budu se věnovat událostem dál. Po skončení toho prvního jsem rovnou šel do dalšího sálu. V tom za mnou běžel ze vstupní haly zaměstnanec, kam to jdu. Všichni ze sálu, kde končil Spider-man 2 šli rovnou do té haly. Nechápal, kam jdu. Řekl jsem mu, že na další představení a on, že to nejde. Ptal jsem se proč. On odvětil: „nemáte přeci další zakoupený lístek.“ Já suverénně odvětil: „zde je“. Asi deset minut tam stál a nechápal, co se vlastně stalo. Pak jen řekl: „vy máte doopravdy dva lístky?“ Ukázal jsem mu je. Prvně byl bílý jak stěna, pak se začal smát se slovy „to jsem ještě nezažil, to musím říct ostatním“ a šel pryč. Já po titulcích druhého promítání usoudil, že se skutečně jedná o daleko horší díl než jednička, celkem jsem na ni na dlouhé roky zanevřel, koupil si standardní DVD edici a viděl ji jen asi 10 krát (jedničku jsem viděl, tuším, 50 krát celkem). Od roku 2005 do roku 2023 jsem ji pak neviděl ani jednou. Neměl jsem ani chuť, ani náladu. Když vyšla ve 4K speciální reedice, koupě byla povinnost. Po těch 18 letech se můj názor stále nezměnil – je horší než jednička, možná trošku lepší než trojka. K tomu se ale dostanu ve své poslední části Raimiho trilogie.