Fotorealismus, či retrospektiva? Oba tyto pojmy jsou v tuto chvíli stále populárnější. Zatímco jeden tábor se těší novým hrám, které nám budou předvádět solidní grafické orgie, tak jiní zase preferují návrat do svých dětských let a do dob, kdy viditelné pixely byly na děním pořádku. Zejména druhá vizuální stylizace je v posledních letech na vzestupu a čím dál více herních studií, zejména těch menších, vytváří své hry v podobě, jaká tu byla v devadesátých letech. Jednou takovou hrou je i Ion Fury od studia Voidpoint. Tu jsem měl možnost si náležitě projít a to na hybridní konzoli Nintendo Switch, pro kterou si myslím je hra v daném stylu jako stvořená. Jde totiž o kousek, u něhož můžete skutečně trávit čas kdekoliv.

Ion Fury nás uvrhne do nelítostného cyberpunkového světa, kde se chopíme role role expertky na výbušniny, agentky Shelly „Bombshell“ Harrisonové z útvaru Globálních Obranných sil. Ta je vyslána do distopického města Neo D.C., kde se musí postavit vůdci transhumanistického kultu jménem Dr. Jadus Heskel, který do města vypustil svou armádu kyberneticky vylepšených supervojáků. Pokud jde o samotné vyprávění, tak je rovněž na úrovni let dávno minulých. Cut-scény? Kdepak! Mezi každou ze sedmi kapitol se dočkáme akorát tak statických obrázků ala komiks, které nám sem tam něco poví, ale více nečekejte. Ačkoliv má každá z kapitol i několik Aktů, tak mezi těmi se objeví akorát tak načítací obrazovka. Chtěli jsme old-school a tak jej taky máme. Nostalgie ostatně ze hry prýští doslova na každém rohu.

Nejtypičtějším znakem celé hry je rozhodně její vizuální stránka. Ta nám navozuje pocit, že jsem se posunuli zpět časem a opět si vychutnáváme jednu z těch největších pecek tehdejší doby. Vývojáři mysleli skutečně na vše a tak modely nepřátel, zbraní, lékárniček, nábojů, jsou tvořené 2D modelem, který pouze navozuje pocit prostorového zobrazení. Tedy tak, jak tomu bylo dříve. Nicméně nějakým těm moderním prvkům jsem se nevyhnuli. Tak třeba zásobníky normálně přebíjíme, hlavní hrdinka umí skákat a sem tam je i prostředí zničitelné. Samotné zobrazení je také HUD a zbraně je také spíše modernější. Vše je ale vytvořeno tak, aby to nenarušovalo onen old-schoolový feeling. Ikonka ala původní Doom se stavem našeho zdraví je třešničkou na dortu.

I když bylo Ion Fury po vizuální stránce solidním návratem do mých dětských let, tak po technické stránce to úplně dokonalé nebylo, tedy alespoň na recenzované platformě, jíž bylo Nintendo Switch. Nevím, jestli za to může jen použití starého enginu EDuke32, jenž poháněl původního Duka Nukema, nebo zkrátka tím, že vývojáři skutečně moderní střílečku převlékly do starého kabátu a to sebou přineslo sem tam nějakou tu nestabilitu frameratu. Ten je totiž odemčený a tak si vesele lítá mezi 30 – 60 snímky za sekundu a sem tam se dostane i níže. Naštěstí nebyly časté propady pod únosnou mez na denním pořádku. Takže jsem si i přes tyto problémy hru náležitě užíval.

Na podobných hrách, jako je právě recenzovaná, jsem nejvíce miloval samotný gameplay. Hratelnost v těchto hrách byla vždy velmi rychlá, adrenalinová a zároveň nesmírně obtížná. To samé platí i zde. Přestřelky jsou rychlé, vyžadují neustálí pohyb a to zejména proto, aby vás nepřátelé nezasáhli. Autoheal je zde sprosté slovo. Pokud chcete obnovit zdraví, tak je třeba sbírat lékárničky a těch v každém aktu úplně velké množství není, ale drobnou obnovu zdraví mohou poskytnout i jídelní automaty. Klasickému zdraví ještě sekunduje brnění přesně tak, jak to má být. Zapomeňte také na nějaké checkpointy. Autosave se ukládá pouze mezi jednotlivými akty, či kapitolami, jinak musíte vše ukládat hezky ručně. Zapomenete? Jó, to pak pořádně zabolí.

Samotné střílení je čirou zábavou. Jde o něco, co je nejvíce inspirováno aktuálními střílečkami. K dispozici máme sice menší, ale za to poměrně rozmanitý arsenál zbraní, v němž nechybí rotační kulomet, brokovnice, nebo třeba taková iontová kuše. I přesto, že jsou použité postarší vizuální efekty, tak nechybí ani možnost vašim nepřátelům sem tam něco ustřelit. Gunplay mě velmi bavil, ale co jsem proklínal byla možnost přepínaní zbraní. To bylo vzhledem nadefinování na šipky úplně otřesné. Zde vývojáři mohli sáhnout přeci jen po něčem modernějším, třeba kruhovém inventáři. I proklikat několikrát tlačítko X (v případě Nintenda) by bylo rychlejší, než mačkaní na šipky. Tento neduh mě nejednou stál život.

Hru se mi podařilo dohrát za nějakých 12 a půl hodiny na střední obtížnost, ale tento čas bude s vyššími obtížnostmi stoupat. Za tu dobu jsem narazil na solidní množství různých nepřátel, kteří mi dokázali vždy poměrně solidně zatopit. V Ion Fury se zkrátka každá rána vedle trestá a zastavit se také úplně nedoporučuji, nikdy nevíte, kde ještě někdo vyběhne. Mezi nepřáteli nechybí jak vylepšení vojáci, tak mutanti, či různé drony. Vrcholem jsou poté bossové, kterých sice mnoho není, ale souboj s nimi jsem si vždy náležitě užil. Nehledě na to, že šlo vždy o solidní výzvu.

Level design mě také dostal. Po vzoru her jako Doom, Wolf 3D, a zejména Duke Nukem, se v každém aktu nachází celá řada skrytých chodeb, či místností. Ať už ale jste, kde jste, tak se musíte neustále dívat kolem sebe, abyste něco nepřehlédli. Kolikrát jsem si říkal, že jsem asi blázen, protože se nemůžu dostat dál, a následně jsem zjistil, že ten malý ventilátor do větrací šachty lze rozstřelit, či že na sloupku se nachází přepínač, který vysune mříže, které mi před tím blokovali cestu v před. Takových momentů jsem během hraní zažil skutečně spoustu a to je dáno přesně tím, že zde vás nikdo za ručičku vést nebude.

Ačkoliv jsou mé reakce ze hry převážně nadšené, tak bez chyb Ion Fury rozhodně není. Když nepočítám ony drobné technické problémy, tak může někoho zamrzet, že zbraní není zrovna velké množství, že kulisy se  budou sem tam opakovat a také se bojím toho, že hra svým retro zpracováním nepřiláká mladší publikum, jemuž podobné hry už nic neříkají. Ion Fury je střílečkou pro ty, kteří vyrostli na devadesátkových střílečkách a přesně tito pamětníci, si ji budou užívat nejvíce. No a posledním problémem je vlastně i téměř nulová znovuhratelnost. Pokud netoužíte si hru projít prostě jen na vyšší obtížnost, tak se k ní už nejspíše nevrátíte. Titul je totiž určen pouze pro jednoho hráče a multiplayer zcela chybí, i když si myslím, že by zde mohl fungovat poměrně dobře.

ZÁVĚREM

Ion Fury je pořádnou dávkou akční nostalgie, která vás vezme na pořádnou a rychlou jízdu. Hra vás potěší nejen old-schoolovou stylizací, ale také povedeným level designem a návykovým gunplayem. Škoda jen těch několika drobných nedostatků, ale i tak jde o kousek, který byste měli zařadit do své sbírky.

HODNOCENÍ: 7/10

Autor: Jiří Hora
Testovaná verze: Nintendo Switch

Distributor ČR: Cenega Czech