Nioh 2 + DLC The Tengu’s Disciple – Recenze
15 srpna, 2020Zatímco mnozí z Vás objevují Japonsko a jeho krásy v Ghost of Tsushima, my tak trochu doháníme resty. Nioh 2 přece jen vyšel skoro před půl rokem, ale k nám do redakce se tato hra dostala až nyní. Nemohla ale přijít v lepší čas. Tak zaprvé, jedeme na japonské vlně, stejně jako zbytek hráčů na Playstation 4. Za druhé, konkrétně já mám hodně rád všechny „souls“ hry. A za třetí – a to bych tu velice rád vypíchnul – uměl jsem je. Minulý čas je zde vskutku na místě, protože to, co si na mě Nioh 2 připravil bych nepřál nikomu a jasně mi ukázal, že moje reakční doby jsou o hodně pomalejší, než před pár lety. Nekončíme u běžných třech bodů, jelikož mám čtvrtý. Nioh 2 zároveň získal první velké rozšíření s názvem The Tengu’s Disciple, jenž byl tím hlavním důvodem, proč jsme dostali možnost se do hry ponořit. Ale pojďme si to shrnout pěkně po pořádku.
Číslovka v názvu hry jistě každému napoví, že jsme tu již v minulosti měli co dočiněnní s prvním dílem. Kroniky první zmínku o Nioh vyplivnou někdy kolem roku 2006, kdy byla hra oznámena ještě na „konzolu komórkowu“, na PS3 (ta byla poháněna Cell procesorem, aby byla jasná inspirace pro polský fórek). Hra ale neměla zrovna ukázkový vývoj, několikrát byla zrestartována, měnil se koncept a hra neměla daleko ani ke zrušení. Pak se ae dostala do rukou vývojářů z Team Ninja a popravdě, nemohlo to nejspíše dopadnout lépe. Nioh ve své době dokázal smísit to nejlepší ze série Dark Souls, obohatit to o lootovací systém, za který by se ani Diablo nemuselo stydět a celé to okořenilo v té době ještě hodně exotickým a hráčům neokoukaným prostředím starého Japonska. Výsledný recept se ukázal hoden několika cen Master Chefa a i díky finančnímu úspěchu nakonec Sony dala zelenou a mohl vzniknout druhý díl, který je – no řekněme si to na rovinu – skoro stejný jako ten první.
Každá správná hra stojí a padá na příběhu – kromě těch na mobilních zařízeních, sportovních her a soulsovek. Tím nechci říct, že souls hry příběh nemají, ale ten zdaleka není tím hlavním, kvůli čemu je mám tak rád. Spíše než o příběhu, se u souls her dá mluvit a propracovaném lore. Nioh 2 na to jde tak trochu od lesa. Tvůrci se rozhodli nenavázat na první díl, ale hru zasadit ještě dále do japonské historie. Záměrně píši o historii, protože Nioh 2 je plný historických postav a událostí. Pokud Vás to zajímá, tak já to nevěděl, japonskou historii bohužel příliš neznám. Historická přesnost, nebo chcete-li inspirace, ale za mě není dotažená. Za prvé dost pochybuji o tom, že si vůbec někdo mimo Japonsko dá postavy do souvislosti a za druhé, celá historická přesnost je zlikvidována tím, že Vy, co by ústřední postava, jste nikdy neexistovali. Ten tam je příběh Williama Adamse z prvního dílu.
Tentokrát si svou postavu na začátku hry vytvoříte v doslova maniakálním editoru a pak již jen jako němý hrdina – ano, neřeknete jediné slovo – sledujete příběh, který začíná v roce 1555, v období Sengoku. Zem je napadena démony a Vy jako jejich lovec se s nimi musíte vypořádat. Postupně se před Vámi odkryje příběh plný překvapení, intrik, mocenských bojů a mystiky. Bohužel, forma vyprávění je trochu rozpačitá a nepomáhá tomu ani výše zmíněný němý hrdina. Každá z 20ti příběhových misí sice má krásné filmečky, ale události, které sledujeme jsou zkratkovité, příběh se častokrát z ničeho nic přesune o několik let, ale Vy přitom trčíte na stále stejném místě atd. Jedinou pomůckou je pak encyklopedie, která Vám děj a pozadí (příběhové) jednotlivých postav pěkně shrnuje. Ale hra s tak jednoduchým příběhem by ho zkrátka měla umět podat lehce, bez nutnosti číst si doprovodné texty.
Pokud si však myslíte, že je v příběhu guláš, pak vězte, že to ještě nic není. Jelikož je Nioh 2 přímým prequelem prvního dílu, tak na nějaké pokračování příběhu po skončení hry není mnoho prostoru. Tedy spíš žádný. Vývojáři se tak rozhodli, že příběh rozšíření zasadí ještě dále do minulosti tedy do období Heian, konkrétně mezi léta 1180 – 1185. V tomto období zuří v Japonsku občanská válka. Mé pátrání ukázalo, že toto období je ve videohrách skutečně originální a přináší spoustu zajímavých nových postav, které vám ale opět nic moc neřeknou, nejste-li znalí japonských dějin. O to větší mišmaš je v tom, že do rozšíření se dostanete až ve chvíli, kdy dokončíte základní hru, jelikož je potřeba minimálně 120 úrovně, ale ideálně vyšší. Už chápete mou narážku na guláš? Stejná postava, ale téměř 400 let v minulosti a s vyšším skillem, než v roce 1555. Ale jak jsem již psal, pokud si pročtete onu encyklopedii, tak svůj smysl v tom naleznete.
Nechme ale příběh stranou, všichni víme, že jsme tu stejně kvůli sekání katanou na všechny strany. Pokud bych měl jedním slovem popstat to, jak se Nioh 2 hraje, to slovo bude excelentně. Pokud Vám sedl první díl, budete se tady hned od začátku cítit jako ryba ve vodě, ale platí to i naopak. Pokud jste čekali nějaký výrazný posun v hratelnosti, jste tu opět na špatně adrese, hra spíše doladila pár věcí z prvního dílu a přidala pár novinek. Mezi tu asi nejzásadnější patří daleko větší propojení hlavní postavy se světem démonů. Stejně jako v prvním díle i zde Vás hrou budou provázet Spiriti, mýtické bytosti, které hlavní postavě propůjčí svou sílu. Spiriti, či chcete-li po našem Duchové v mystickém smyslu, jsou rozděleni do tří kategorií, každá s odlišnými vlastnostmi. Chvíli trvá, než je lze povolat, ale jsou naprosto zásadní změnou na bojišti. Kromě Spiritů máte k dispozici ještě další tři speciální útoky. K jejich získání je potřeba zabít jakéhokoliv nepřítele a pokud budete mít štěstí, získáte jeho duši. To že je duše nedílnou součástí každé existence víme a v Nioh 2 to platí dvojnásob. Díky duši nepřítele totiž získáte jeho speciální útok, kterým pak můžete devastovat vše okolo. K jejich aktivaci pak slouží nový ukazatel.
Kromě klasického ukazatele zdraví a staminy je totiž v Nioh 2 ještě třetí, tzv. Amina. Další novinkou je pak Burst Counter. Jak již název napovídá, slouží k odražení silných útoků nepřátel. Pokud na Vás takový útok míří, vždy to poznáte a máte pak chvilku na to zareagovat. To, kdy je potřeba Burst Counter aktivovat zaleží na tom, jakého Spirita zrovna používáte. Pokud se Vám následně takový silný útok povede odrazit, nepřítel je dočasně ochromen a můžete mu naložit co hrdlo ráčí. Ale pozor! Burst Counter je dvousečná zbraň a někdy je lepší se speciálnímu útoku, pokud to jde, vyhnout. Pokud totiž při jeho pokusu o odražení selžete, se zlou se potážete a naloženo nakonec dostanete Vy. Tak jako tak je Burst Counter hodně důležitou mechanikou, jejíž zvládnutí je, zejména u bossů, poměrně zásadní.
Pokud se podíváme na novinky v tomto směru týkající se hratelnosti v rozšíření The Tengu’s Disciple, tak vězte, že vývojáři se jich rozhodně nebáli. V samotném boji vám bude dobrým pomocníkem tzv. Splitstaff, která vám umožní útok ze střední a delší vzdálenosti, popřípadě zásah více cílů. Postupem času se s ní můžete naučit skutečně efektní, ale i esteticky líbivá komba. Nemalou oporou ve hře vám mohou být také Demon Parade Picture Scrolly, které vám mohou propůjčovat pasivní schopnosti. Ty poskytují patřičnou výhodu v boji, jen je tu jeden malý nepatrný háček. Musíte porazit všechny nepřátele v aréně, jenž mnohdy zahrnuje i několik menších bossů. Odměna je ale dosti kýžená. Nicméně tyto svitky nejsou přímo součástí DLC The Tengu’s Disciple, ale updatu, který přišel zároveň s ním a jsou tak dostupné pro každého bez ohledu na to, jestli rozšíření vlastníte, či nikoliv.
Novinkou, která přišla s hrou Nioh 2 jsou pak místa, kterým se říká Yokai Realm. Pokud bych je měl nějak popsat, tak si je představte jako místa, kde mají démoni více moci a dokáží propojit jejich svět s tím naším. Vše pusté, bez světla a barev, plné prázdnoty a zoufalství. Pomaleji se Vám zde nabíjí stamina a celé místo je v područí démonů, mezi kterými je často i nějaký ten mini boss. Teprve jeho poražením je místo očištěno a získáte i přístup k pokladům, které ukrývalo. Zároveň se zde pak již nepřátelé po Vaší smrti znovu neobjevují a často tak Yokai Realm dobře poslouží jako zkratky k bossům.
Když už jsme nakousli ty protivníky, zůstaneme u nich. Jsou jich desítky, na rozmanitost si zde rozhodně stěžovat nemůžeme. Potkáte všechny možné varianty od ninji, samuraje, zombie a koule slizu, po jejich další variace, které přišly s rozšířením, až po velké kraby, či ozubená cosi. Hodně jich ale poznáte z prvního dílu, tady si vývojáři trochu ulehčili práci. Na oplátku ale mají pár nových útoků. Nových protivníků je také celá řada, od skákajících opic, žen s hadím tělem a mnohými dalšími. No a pak jsou tady kodamové. Malí skřítci, kteří žijí v malých modlitebních oltářích, které zároveň slouží jako místa, kde se po smrti znovu zrodíte, kde můžete zužitkovat zkušenosti, které jste nasbírali z padlých protivníků a koupit si za ně nový level. Teď mě tak napadá, že jsem vlastně nezmínil základní pravidla Nioh světa, ale já už to prostě znovu vysvětlovat nebudu, je to prostě „souls“ hra, takže všichni víte, jak to funguje. Zpátky ale ke kodamům. Potkáte zelené (ne, tuto recenzi nesponzoruje Alza) a černé. Ti zelení Vám pomáhají tak, že posilují určité Vaše vlastnosti. Zvýší třeba účinek léčivých lektvarů, nebo o pár procent zvednou množství získaných zkušeností. No a pak je tu černý kodama, sběratel a obchodník. Pokud před něj na zem vyhodíte něco, co nepotřebujete, hodí Vám na oplátku něco v podobné kvalitě, ale patřící do jiného slotu. Sekerku za meč, boty za rukavice, snad mě chápete.
To nejlepší, co Nioh 2 mezi protivníky nabízí jsou samozřejmě bossové. Jsou tu někteří, na které si budu pamatovat ještě dlouho. Víte, zabil jsem toho v souls hrách už skutečně dost a například Orphan of Kos z dlc pro Bloodborne je u mne na prvním místě všech zmetků ze všech her, co sem kdy hrál. Bossové z Nioh 2 si ale často řekli o to, že Orphana na pomyslném prvním místě vystřídají. Někteří mě stáli doslova desítky pokusů a byly chvíle, kdy jsem byl na pokraji absolutního psychického vyčerpání a jen málo chybělo k rage-uninstallu. Tím vším uplakaným textem chci ale říct hlavně to, že Team Ninja dokázali do Nioh 2 dostat skutečně bravůrní sestavu bossů, každého s odlišným stylem boje a jejich poražení je skutečnou satisfakcí. DLC jich pak přineslo pár nových a opět lze vyzdvihnout jejich skvělý design, jedinečnost a také nezkrotnou touhu umučit vaší psychiku.
Pokud by přece jen už byl boss nad Vaše síly, můžete si povolat kamaráda. Pokud chcete mít po boku živého spoluhráče, můžete hru hrát v plnohodnotném coop- režimu, oproti prvnímu dílu si dokonce kamarády můžete povolat dva. Pokud s Vámi nikdo tuhle sebetryznu nechce podstoupit, lze využít i pomoci NPC postav, které si vyvoláte u modrých náhrobků. NPC ale slouží spíše k odlákání pozornosti, moc inteligence nemají a většinou si s nimi boss poradí během pár vteřin. No a pokud chcete změřit síly s avatary mrtvých hráčů, stačí se dotknout náhrobku červeného. Po zabití takového avatara pak získáte i část jeho vybavení a to, co má zrovna u sebe se dozvíte ještě před tím, než ho vyvoláte. Skvěle se to hodí, pokud sháníte nějakou konkrétní zbraň, protože i zde platí to, že na konkrétního bosse se může hodit specifické ostří.
Soubojový systém je stejně kvalitní a hlavně zábavný jako v prvním dílu. Zbraní je zde skutečně mnoho, od klasické katany přes dvojici kratších mečů, sekery a kopí, přes obouruční Odachi, nebo Kusarigama, což je takový cepín na řetězu. Pro nějaké to ostřelování a zjednodušení si cesty jsou pak ideální střelné zbraně. Ty jsou zde ve třech druzích. Klasický luk, puška a takové malé příruční dělo. Střelné zbraně jsou zatraceně silné, ale nikdy do nich nemáte dost nábojů. Stejně jako v minulém díle i zde si můžete zvolit pro každou zbraň jeden ze tří postojů. High Stance je pomalý, ale dává největší poškození, zatímco Low Stance ubírá životů méně, ale vynahrazuje to rychlostí. Mid Stance je tak někde mezi a osobně jsem si ho oblíbil nejvíc. Každá zbraň má navíc svůj vlastní strom dovedností, různé skilly a perky. Ona vůbec customizace je v Nioh 2 skutečně na vysoké úrovni a mimo zbraní, se týká i zbroje. Nechybí zde sety brnění o různé účinnosti, atd. A samozřejmě vše lze najít v různé kvalitě. A tohle vše si ještě můžete vylepšit u kovářky. U ní se dá veškeré vybavení buď rozebrat na suroviny pro další výrobu, nebo prodat. Vybavení se ale dá i obětovat chamtivým kodamům a vyměnit je za zkušenosti. Možná to celé zní hodně komplikovaně, ale hra vše dávkuje postupně a veškeré mechaniky Vám postupně a názorně představí.
Kromě zbraní je ale potřeba se starat i o Vašeho hrdinu. Ten se může vyvíjet buď v umění války, magie, ninjutsu a toho, jak na něj působí říše démonů, Yokai Realm. Výsledkem všeho výše popsaného je pak naprostá svoboda, jak si chcete svého hrdinu vyprofilovat a de facto asi nejde říct, zda je jedna z cest lepší než jiná. Já osobně jsem neodolal kouzlu katany a odachi pro drtivé útoky. To celé jsem si doplnil alespoň základní znalostí magie a naopak jsem se zcela vykašlal na ninja kejkle a nějaké vrhání shurikenů mě nijak nezajímalo. Ale nebojte se, chybu neuděláte s žádnou z nabízených možností. A kdyby přece jen, není problém veškeré skilly a levely resetnout a postavu si vytvořit úplně jinak specializovanou.
Další devizou Nioh 2 je její rozloha. Tím nemyslím to, na kolika japonských ostrovech se odehrává, ale spíše to, kolik času Vám její dokončení zabere. Připravte si hodně desítek hodin a pokud budete chtít splnit vše, tak se hravě dostanete i přes 100 hodin. To je slušná porce zábavy, co myslíte? Základní příběh je rozdělen do přibližně 20ti kapitol a po dokončení většiny z nich se Vám otevřou nějaké mise vedlejší. Tady je ale potřeba opět přejít na trochu kritickou vlnu. Vedleší mise jsou prachsprostým recyklátem misí hlavních a mnohdy to jde tak daleko, že vedlejší mise je naprostou kopií, i se stejným bossem. Je ale potřeba chápat, že vedlejší mise jsou zde skutečně spíše takovou výplní a slouží asi hlavně jako místa pro levelovaní postavy. Nicméně, alespoň nějaká originalita by jim slušela.
Hlavní mise naproti tomu originalitou doslova hýří. Mají rozmanitý a skutečně propracovaný level design. Nioh 2 není otevřeným světem, ale každá z misí je spletitou cestou zkratek a průchodů. Stejně jako v prvním díle se hlavní hrdina stále nenaučil plavat a ani skákat, takže se mnohdy zdá, že je hra snad až příliš „tunelovitá“. Není to ale na škodu a každou z hlavních misí jsem si neuvěřitelně užíval, i přes ty nervy, které mi Nioh 2 napínal až k prasknutí. Z minulého dílu se samozřejmě vrací i Twiglight mise a asi nepřekvapí, že hra nabízí i NG+.
The Tengu’s Disciple nás pak zavede do zcela nové lokace, kde nás čekají dvě velké hlavní mise, které nás zavedou do přístavu, dolů ale i temných lesů. Tuto dvojici pak doplňuje osmero vedlejších. V jejich případě se většinou podíváme do oblastí z prvního dílu a původního druhého dílu. Po většinu času jde o arénovité krátké mise, které slouží opět pro levelování a lootování postavy. Jedna z nich je tedy o něco delší, ale originalitou hýří zejména dvojice hlavních misí, kterým vévodí již jednou zmínění bossové.
Jak víte, tak hra ve mě vyvolávala velmi často téměř nesnesitelný rage mód a víte co se stalo? S rozšířením do hry přibyla doslova noční můra v podobě nové, těžší, obtížnosti s názvem Dream of the Demon. V ní vám protivníci nejen zasazují vyšší poškození, ale jsou také daleko agresivnější a častěji budete potkávat daleko silnější rudou aurou označené nepřátele, kterým je v tomto ohledu lepší se raději vyhnout. Bossové jsou pak skutečnou noční můrou. Jsou rychlejší a jejich healtbary se po úspěšném zásahu příliš neztenčují. Asi vám nemusím říkat, že jsme si s touto obtížností netykali, jelikož k onomu odinstalování hry a vyhození Dualshocku z okna by došlo opravdu ve velké rychlosti. Nicméně ustojíte-li to, pak vám bude odměnou daleko vzácnější loot.
Pokud bychom se měli bavit o technické stránce, tak vývojáři použili stejný engine jako u prvního dílu a je to znát. Výrazný posun nečekejte, tentokrát je to spíše o větší variabilitě prostředí. Hra je překrásně stylizovaná, nechybí jí skutečně zapamatování hodné lokace a celkově na mě působí živěji a barevněji, než minulý díl. Jak na základní PS4, tak na PS4 Pro máte na výběr ze dvou grafických režimů. První udrží hru na 60ti snímcích za vteřinu, ale na úkor rozlišení. Druhý pak snímky omezí na 30, ale hra je ostřejší a má více detailů. Osobně jsem ale vždy preferoval první možnost, hra jako Nioh 2 je na plynulosti a hlavně možnosti okamžité reakce absolutně závislá. Mám bohužel k dispozici pouze základní PS4 Slim a je potřeba na férovku říct, že tam už je při vyšším snímkování rozlišení na hraně toho, co moje oko dokáže vydržet. Na druhou stranu, hra je bezchybně optimalizovaná, nesetkal jsem se s jediným bugem, nebo s propady snímků.
Ocenit je nutno i výborný soundrack s nádhernými skladbami, které hra vhodně mixuje s tím, jak se Vám daří. Ozvučení obecně je na vysoké úrovni a určitě potěší i japonský dabing, který dle mého k takovým hrám jako Nioh 2 prostě patří.
ZÁVĚREM
Nioh 2, včetně jeho rozšíření The Tengu’s Disciple, mě skutečně uhranul a nelituji jediného šedivého vlasu, který se mi na hlavě objevil. Nejde o nějaký výrazný posun oproti prvnímu dílu, ale o ukázku toho, jak se má naložit s osvědčeným konceptem, který jen potřebuje sem tam trochu doladit. Pokud jste fanoušky souls her, neměli byste příliš váhat a pokud navíc máte rádi Japonsko, neváhejte ani vteřinu. Líbila-li se vám původní hra, tak nad DLC také nemusíte váhat.
HODNOCENÍ: 9/10
Autor: Jakub Číhal/Jiří Hora
Testovaná verze: Playstation 4 Slim
Distributor ČR: Playstation Česká Republika
[…] který nám nic nedá zadarmo. On tom by vám mohl povídat náš redaktor Kuba, jenž hru recenzoval s prvním datadiskem s názvem The Tengu’s Disciple. První rozšíření z kvalit hry […]