A Plague Tale: Requiem – Recenze
17 října, 2022Uplynuly už více než tři roky, co francouzské studio Asobo vydalo skvěle vypadající adventuru zasazenou do středověkého období temna A Plague Tale: Innocence. V ní jsme v emotivním příběhu sledovali osud sourozenců Huga a Amicia, kteří prchali před místní inkvizicí. Tento příběh ve mě zanechal spoustu pocitů a šlo o titul, který si mě na celé čáře získal. Ostatně silné příběhy jsou něco, co od her chci a když bylo oznámeno pokračování s názvem A Plague Tale: Requiem, mé srdce zaplesalo. A není divu, když první trailery vypadaly naprosto dechberoucně.
Už první trailery nám naznačovaly, že bychom se mohli dočkat podobné porce emocí, které jsou zároveň zabalené do úchvatného grafického kabátku. Já měl možnost se do hraní pustit se značným předstihem a tak nyní můžete číst tyto řádky, kde s vámi rád podělím o své pocity, které z druhého dílu z dílny francouzských mistrů mám a opět vám říkám, že to stálo za to. Tvůrci z Asobo tak v mém povědomí stále stoupají, ostatně to, co dokázali s Microsoft Flight Simulator, mi dodnes vyráží dech. Ale pojďme se na to vrhnout.
Jelikož je příběh hlavním stavebním kamenem této hry, tak se chci vyhnout veškerým spoilerům a budu tedy mluvit čistě pocitově. Příběh jako takový tentokrát příliš na emoce nehraje, byť na několik silných momentů ve hře narazíme. Daleko více se pracuje s prvkem tajemství, který se točí kolem Huga a jeho nemoci zvané Makula. Tvůrci se rozhodli pracovat také s prvky z legend, které do příběhu také skvěle zakomponovali.
Nesmím také zapomenout na atmosféru, která je občas jako na horské dráze, ale je hutná a drží ve vás chuť jít stále kupředu a říkat si tak, ještě chvilku a jdu spát a pak znova a znova. Však to znáte. Šťastné momenty jsou střídány s dramaty a silnými momenty, ale jako celek vše funguje zcela excelentně. Zejména mě dostává jak tvůrci pracují s drobnostmi, které se týkají lidské povahy. Zejména s dětskou myslí a její reakcí na okolní podněty. Hugo a Amicia tak opět jako pár fungují naprosto dokonale, byť první polovinu hry se pohybujeme spíše s alchymistickým učněm Lucasem, kterého také můžeme znát z prvního dílu.
Oproti prvnímu dílu se mi líbí, že je prostředí daleko variabilnější a to díky cestě, kterou musí Hugo společně s Amicií podniknout, aby odhalili onoho “prokletí” zvaného makula. Dočkáme se tak nejen celé řady dechberoucích scenérií plných rokvetlé vegetace a stromů houpajících se ve větru, nebo městských ulic během bujarých oslav, ale také zapáchajících stok plných smrti, či bouří zbyčovaných pobřeží. A to jsem zdaleka nepopsal vše. Na některých místech se dočkáte dokonce sekvencí epických rozměrů. Tvůrci nás jednoduše stále chtěli něčím zaujmout.
To se pojí také s tím, že nám hra různé mechaniky dokáže dávkovat po celou dobu hraní. Když už jsem si myslel, že mi hra už musela ukázat vše, tak jsem zjistil, že tomu tak není a že novinku v podobě kuše lze využít i k něčemu jinému, než k usmrcení vojáka s přilbicí na hlavě, na nějž je Amíciin prak už zkrátka krátký. S takovým hákem vystřeleným z kuše si můžete vytvořit průchod tam, kde předtím třeba nebyl. Obecně lze říci, že tvůrci více pracovali s jednotlivými herními mechanikami.
K vyřešení některých puzzlů, byť bych řekl, že nejsou nějak zásadně náročné, je třeba kombinovat různé typy munice, které si můžete vyrobit s materiálů ukrytých v různých truhlách, či bednách. Občas je třeba odlákat stráže, abyste si vytvořili cestu skrz. To budeme moci dělat několika způsoby, které se nám odkrývají postupem hrou, kdy někdy jsou spojené přímo s některými postavami, jenž se k vám během vaší poutě budou přidávat, ale následně třeba i opouštět.
Vedle Amície a Huga ve hře potkáme několik postav s různými charakterovými rysy, ale nechtěl bych vysloveně mluvit o nějakých archetypech. Tvůrci se snažili vytvořit komplexněji ztvárněné postavy, jenž mají svůj pohled na svět a příběh na pozadí. Což je u herních charakterů dle mého velmi důležité. Jejich jednání jim díky tomu věříte a dá se říci, že i chápete. Něco podobného jsem naposledy zažil v The Last of Us. Dále bych postavy nerozváděl, jelikož už bych musel zacházet do nějakých spoilerů a to bych opravdu nerad. Taje příběhu si odhalte sami.
Pokud má hra nějaké slabiny tak jsou to nejspíše ony jednodušší puzzly, které nejsou úplně cíleny na logiku, ale spíše na pozornost a všímavost. To ale neznamená, že jsou špatné. Pro potřeby hry fungují. Někomu by mohlo vadit, že jde vlastně o čistokrevný koridor, kde máte jen jednu cestu vpřed, byť je pravdou, že v řadě sekvencích máte části, kdy máte k onomu cíli více možností postupu, ale nečekejte žádný sandbox, či něco podobného. Vývojáři sami řekli, že je pro ně důležitý příběh a nechtějí od něj odpoutávat pozornost a udělat hru koridorovou byl krok správným směrem. Ostatně těch open-worldů je už tak trochu moc, nebo ne?
Nedílnou součástí nového A Plague Tale: Requiem jsou rozhodně krysy. Ty nyní umějí i šplhat po určitých materiálech, takže jsou daleko nebezpečnější. V jistých rukou jsou i velmi nebezpečnou a smrtící zbraní, byť víme, že smrtící jsou krysy vždy a jen světlo je dokáže držet dál. Obecně mám ale rád, že zde zabíjení není bráno jako nějaká samozřejmost. V našich hrdinech to zanechává šrámy a jizvy a teď nemyslím po stránce fyzické, ale i duševní. Právě tyto chvíle ve hře ve mě vzbuzovali nejvíce emocí a jsem rád, že se podobnými otázkami tvůrci zaobírali, když psali scénář, který si navíc může každý vychutnat s plnou parádou díky implementované české lokalizaci ve formě titulků, jenž je velmi profesionální.
Už první díl mě zaujal svým vizuálním zpracováním a v tomto směru je druhý díl ještě o kus dál a grafika je jedním slovem úchvatná, jíným pak dechberoucí. Tvůrci skvěle pracují s nasvícením, s prostředím jako takovým, ale i s animacemi. Velmi dobře se tvůrci poradili také s obličeji a mimikou, která je kolikrát kamenem úrazu mnoha jiných her. Díky preciznosti s jakou autoři k tvorbě této hry přistupovali si pak mnoho z vás jistě s radostí bude hrát také s místním foto režimem čarujícím úchvatné screenshoty.
Hru jsem hrál na konzoli Xbox Series, kde titul běžel bez jakýchkoliv potíží. Jednou výtkou může být absence volby režimu zobrazení. Tvůrci se snažili vytáhnout na max vizuál na úkor frameratu, jenž se ale naštěstí skálopevně drží na 30 snímcích navzdory tomu, co se na scéně děje. Věřím však, že by se mezi vám našli tací, kteří by upřednostnili 60 snímků na úkor rozlišení, či detailům prostředí. Pokud jde o bugy, či glitche, tak jsem nenarazil na nic. Jednou se mi ale stalo, že se mi hra špatně uložila a musel jsem si zopakovat celou část kapitoly. Skvěle pak v této hře funguje funkce Quick Resume, takže jsem se vždy během vteřiny mohl pustit zpět do hry.
ZÁVĚREM
Stejně jako první díl, ani druhý v podobě A Plague Tale: Requiem, nezklamal a dosáhl na očekávanou kvalitu nejen vizuálního zpracování, ale zejména nesmírně důležitého příběhu, který je opět plný úžasných a silných momentů. Jestli má hra nějaké mouchy? Jistě má, ale jsou v porovnání s kvalitami tak malicherné, že se nad nimi ani není třeba pozastavovat. Tyto drobečky mají na svědomí jen to, že vám hru mohu doporučit jen devíti z mých deseti prstů, které ještě krysy neohlodaly.
9/10
Datum vydání: 18. října 2022 – Potřebné místo na disku: 51,1GB
Distributor ČR: COMGAD s.r.o. – Česká lokalizace: ANO
