Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon – Recenze
24 března, 2023Čtrnáct let uplynulo od doby, kdy studio Platinum Games přivedlo na svět zcela první díl ze série Bayonetta, jenž se jako jediný podíval mimo brány konzolí od Nintenda a jenž nám poprvé představil sexy čarodějku klanu Umbra jménem Cereza. Ta se okamžitě stala jednou z ženských ikonický postav herního průmyslu. V průběhu let nám Cereza aka Bayonetta prošla solidním vývojem, ale ne vždy byla tou nebojácnou čarodějkou, která je vždy nad věcí. I ona byla dítětem, dítětem plným strachu, ale i touhy a přesně tento příběh nám byl nyní odvyprávěn skrze prequelový kousek s názvem Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon, jenž nedávno dorazil na konzoli Nintendo Switch.
Každý díl ze série Bayonetta byl vždy striktně přímočarou hack-n-slash akcí ve velmi rychlém tempu, který měl ale vždy své kouzlo a to zejména díky dobře napsaným postavám a hlavně skvělé hratelnosti, jenž chytla a napustila. Novinka jde na to ale zcela jinak a místo rychlé akce plné velkolepých soubojů, kde komba létají ve velkém, tu máme, řekněme, hororovou pohádkovou adventuru, v níž ale nechybí i nějaká ta akce. A jsem zatraceně rád, že tvůrci k prequelu přistoupili přesně tímto odlišným způsobem. Je to přesně ta změna, jenž série potřebovala, aby nabrala nový dech. Tím nechci nijak srážet loni vydaný třetí díl, který rozhodně stál za to. Nicméně tento kousek u mě boduje přeci jen lehce více a to zejména svou uměleckou tváří.
Zpracování je asi to první, co vás po spuštění hry praští do očí. Kreslená stylizace se tvůrcům povedla na jedničku. Mám rád, když tvůrci zapojí fantazii a probudí v sobě svou uměleckou stránku. Kreslená forma totiž úžasně podtrhuje atmosféru hry, jenž jak jsem říkal zabředává do jakési hororové pohádky, Tato kombinace funguje na jedničku a je tak radost místní svět objevovat a poodhalovat další střípky příběhu, jenž si bere jako berličku legendu o Avalonu.
Cereza jakožto dcera čarodějky řádu Umbra a mudrce řádu Lumen úplně mezi čarodějky nezapadá. A v očích její mentorky Morgany jde o zklamání, to se projeví zvláště ve chvíli, kdy se Cereza pokouší vyvolat prvního démona, což se jí na první pohled nedaří, v tu chvíli ještě netuší, že narušila brány mezi dimenzemi a démon, kterého vyvolala zůstal uvězněn v její plyšové hračce, Cheshirovi. Okamžitě mezi nimi vzniká propojení, kdy jeden nemůže bez druhého existovat. To je základním stavebním kamenem vztahu, jenž se postupem hrou vyvíjí. Tvůrci před nás postavili příběh o naději, ale i nečekaném přátelství. Ten funguje skvěle a rozhodně v sobě ukrývá daleko více, než jsem vyzdvihl.
Autoři si vzali za svou poměrně jednoduchou zápletku, kde hraje jistou roli poměrně klišojdní zápletka s tajemstvím kolem vlastní rodiny, kdy to, co je nám vtloukáno do hlavy, nutně nemusí být skutečností. Jelikož je příběh dobře pracuje s dávkováním vlastního děje a úrovní tajemna a tak trochu i strachu, máte neustále chuť jít dál a objevovat další střípky skládačky, jenž do sebe postupně zapadá. Opět musím zmínit, že nic z toho by úplně nefungovalo, nebýt skvěle zvoleného designu, který to celé stmeluje.
To, že v prequelu v rámci série nezůstal kámen na kameni, svědčí i hratelnost. Ta prošla také velkou proměnou a i když je akce v jádru stále hack-n-slash záležitostí, tak je třeba se smířit s tím, že na velká komba se tu nehraje. Souboje schopný je totiž pouze Cheshire a to pouze ve své démonické formě, kde trochu vyroste a nepůsobí zrovna roztomile. Zajímavostí ale je, že hra mezi postavami nepřepíná, vždy je ovládáte obě najednou a to tak, že Cerezu pomocí páčky a tlačítek nalevo a Cheshira napravo. Něco podobného už jsme dostali ve hře Brothers: Tale of Two Sons. Zajímavý prvek je ale hlavním kamenem úrazu celé hry.
Pokud se ptáte proč, tak odpověď je vcelku jednoduchá. Koordinace pohybu. Ve chvíli, kdy si postavičky prohodili pozice, tak jsem najednou zjistil, že můj mozek přepnul a chtěl daný charakter ovládat jinou páčkou, jelikož mu to do dávalo větší smysl, ale hra nic nepřepne, takže najednou nevíte, kde vám hlava stojí a to vás může stát život a návrat k checkpointu. Za mě je tedy naprostým ideálem hrát ve dvou, kdy každý má svůj joy-con, kdy ovládá jeden ze zmíněných charakterů. Tím se nevýhoda hry vytrácí a kooperace má tedy největší smysl.
Když opomenu fakt, že je ovládání pro jednoho dosti zmatečné, zejména když je Cheshire ve své démonické formě, jelikož v podobě roztomilého plyšáka se pěkně nosí v Cereziných rukou a tedy zmatek opadá, tak má soubojový systém dokonalý smysl. Dvojice se vzájemně doplňuje, což ale platí i pro zbytek hry. Pro potřeby soubojů je ale Cheshire hlavní útočnou silou a Cereza tou podpůrnou, které nepřátele znehybní, doplní zdraví a tak podobně. Rozhodně se nejde soustředit pouze na jednu postavu, což vám dají nepřátelé, v podobě různých druhů víl, ihned vědět. Tady se pak o slovo hlásí ono zmatečné ovládání.
Mluvil jsem o druhé Cheshirově formě, kde se tento roztomilý plyšák nechává nosit, co by prostá hračka a talisman. I v této podobě je ale Cheshire nezbytným parťákem, který vám pomáhá překonávat různé překážky. Také pomáhá v rychlejším pohybu po herním světě, i když nečekejte závratnou rychlost, spíše decentní zrychlení. Jelikož ale jeden bez druhého nemohou existovat, tak je třeba některým překážkám čelit společně. Zde pak přichází Cereza a její magická moc, kdy řada kouzel je spojená s nějakým QTE, což už se dnes tak často nevidí, ale v případě série Bayonetta nejde zase o nic neobvyklého.
Už jednou jsem zmínil nádherně zpracovaný svět jako vytřízený z nějaké kresby. Tento svět je věru nádherný, plný barev a bujaré vegetace. Tu ale občas střídají hrůzné výjevy když se ocitnete poblíž trhliny dimenzí. Tyto trhliny lze uzavřít jen zevnitř. Prostor v trhlině trochu připomíná zrcadlový vesmír z Doktora Strange a designově jde o příjemnou změnu. Zrcadlová dimenze výborně kontrastuje s přírodou avalonského zapovězeného lesa, ale je zároveň další slabinou hry, jelikož tyto pasáže jsou prakticky na jedno brdo. Porazíte nepřátele, otevřete truhlu, uzavřete trhlinu. Sem tam do toho promluví nějaký jednoduchý puzzle, ale toť vše. Zde se mohli tvůrci trochu více odvázat. Nic to ale nemění na tom, že se na to hezky kouká.
Jelikož je kreslá stylizace zároveň jakási technologická berlička, tak je Bayonetta Origins velmi dobře optimalizovaná a nedochází tak k žádným problémům technického rázu. Navíc vše působí detailněji, jelikož se zde nesnaží dosáhnout žádné míry fotorealismu. Osobně si dokážu představit v podobné stylizaci i nějaký díl hlavní série. Tvůrci by se občas nemuseli bát experimentovat. Takový Prince of Persia z roku 2008 nabídl komiskovou stylizaci a rozhodně to bylo svěží, jiné a přesto to fungovalo. Stejně to vidím i s Bayonetta Origins. Příště bych se do podobně laděného dílu nebál investovat více času. Mohlo by to dopadnout ještě lépe. I tak je ale aktuální kousek něco, co byste neměli minout, máte-li po ruce Nintendo Switch.
ZÁVĚREM
Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon je svěžím větrem v dnes již poměrně tradiční hack-n-slash, jenž dokáže zaujmout svým příběhem a hlavně povedeným vizuálním zpracováním, jenž se nebojí jít svou vlastní cestou. Přístě bych možná lépe vybalancoval ovládání a některé prvky level designu, ale jinak se nebojte ponořit do této hororově laděné pohádky. Stojí to za to a to hlavně ve dvou.
8/10
Datum vydání: 17. března 2023 – Potřebné místo na kartě: 3,2GB
Distributor ČR: Conquest Entertainment – Česká lokalizace: NE
