BioShock: The Collection – Recenze

11 června, 2020 0 Od Jiří Hora

Když řekneme slovní spojení Irrational Games, pak se vám ihned vybaví slovo BioShock. Tato herní série od dnes již neexistujícího studia se stala vzorem pro spoustu moderních stříleček a to zcela oprávněně. Ať už se podíváme na jakýkoliv ze tří dílů série, tak vždy se dočkáme jedinečného videoherního zážitku. Sám BioShock je přitom duchovním nástupcem jiné legendární série, System Shock. Proč ale o trilogii z mysli Kena Levina nyní opět bavíme? Na Nintendo Switch totiž vyšla jedinečná remasterovaná kompilace BioShock: The Collection, která původně vyšla v září 2016 na Xbox One a Playstation 4. Tehdy kompilace dokázala, že trocha té péče ukázala, že jakýkoliv z dílů série BioShock je prostře nadčasový a jak asi už nyní můžete tušit, tak nová verze na tom není jinak. Ale pojďme se společně podívat, proč tomu tak je.

Jak už bylo zmíněno hned v samotném úvodu, tak kolekce BioShock: The Collection obsahuje všechny tři díly série a to včetně všech jejich rozšíření. Jde o hry BioShock, BioShock 2 a BioShock Infinite, přičemž první a poslední díl byl vytvořen přímo v Irrational Games, které se následně přetransformovalo v 2K Boston, a jde zároveň o studio, které stálo za druhým System Shockem. Pokud jde o BioShock 2, tak o ten se postaralo vývojářské studio 2K Marin, ale i tak šlo o velmi povedenou hru. Vzhledem k tomu, že série a zejména první díl se stal jakýmsi evolučním bodem v žánru moderních FPS, vydáme se společně zpět v čase a trochu si jednotlivé díly připomeneme.

První BioShock vyšel v roce 2007, přičemž si vysloužil mezi kritiky speciální místo a známky v recenzích létali strmě vzhůru. Ačkoliv hra nepředstavovala nijaký revoluční posun v hratelnosti, tak jsem se dozajista dočkali mírné evoluce a to zejména několika jedinečnými prvky. Pozornost hráčské společnosti si ale hra získala zejména svým zasazením do podmořského města Rapture, které dokázalo navodit jedinečnou atmosféru, v níž figurovaly pocity stísněnosti, strachu a nikdy nekončící touhy se opět dostat na hladinu.Na vrchol žánru však Bioshock dostal zejména skvěle podaný příběh a jedinečná umělecká stránka.

Inspirací vývojářům byla díla George Orwella a zejména pak ruské spisovatelky Ayn Rand, jenž stála zároveň u zrodu objektivismu. Tyto vlivy se výrazným způsobem zapsali do podoby města Rapture vytvořeného ve stylu Art Deco mezi 50. – 60. lety minulého století. Rapture ale nebylo vždycky město, které v nás vzbuzuje pocity úzkosti. Naopak se jednalo o oázu vědy a pokroku. Šlo o místo, kde ti nejlepší vědci, doktoři, inženýři i umělci měli možnost tvořit a objevovat bez omezení zákony zemí na povrchu.

Klasická koridorová střílečka z pohledu první osoby byla v té doby jemně okořeněna prvky RPG. Ty zde nepředstavovali žádný rušivý element, ale způsob jak si ozvláštnit jinak tradiční střelbu ze zbraní. Nejstěžejnějším prvkem v tomto systému byly dozajista plazmidy, tedy chemické látky, které na buněčné úrovni upravovali vaši DNA a propůjčovaly nám tak celou řadu speciálních schopností, mezi nimiž byla možnost metat plameny, elektřinu, či využívat například telekinezi. A víte co? I po těch třinácti letech všechny tyto prvky fungují stále na jedničku a BioShock v rámci BioShock: The Collection neztratil nic ze svého kouzla.

Na první díl úspěšně navázal BioShock 2, který vyšel v roce 2010. Ten sice nepředstavoval výrazný pokrok v hratelnosti, ale upravil dost zásadním způsobem používaní plazmidů. Již nebylo nutné přepínat mezi zbraněmi a plazmidy. Vše šlo jednoduše používat zároveň. V tomto ohledu se mi i dnes hrál druhý díl přeci jen o něco lépe, než první, ten mě ale zase dostal svou děsivou a temnou atmosférou. BioShock 2 se svou atmosférou zásadně liší od svého předchůdce. Nevžijeme se totiž do kůže přeživšího z havarovaného letadla, ale ikonické postavy známé jako Big Daddy. Děj nás pak zavede do města Rapture a doby 10 let po událostech první hry. Postupně se tak dočkáme odpovědí na dosud nezodpovězené otázky a to v příběhu, který je opět originální, dobře podaný a plný tajemství, která chcete plní očekávání objevovat. Nejlepší na tom, je že v žádném ohledu vás hra nezklame a to ani dnes po jedné dekádě.

Třetí díl v podobě BioShock Infinite přinesl do série zcela nový a svěží vítr. Z podmořského města Rapture se totiž vydáme do oblak do létajícího města Columbia, bývalého zábavního parku a původně symbolu Ameriky a její výjimečnosti. Ve hře se píše rok 1912 a my se společně s detektivem Bookerem DeWittem vydáváme do tohoto města, kde budeme pátrat po dívce jménem Elizabeth. Ta je od určité části vaší společnicí a zároveň svěžím prvkem samotné hratelnosti tohoto dílu. Velice se mi líbí, že vývojáři, už tehdy v roce 2013, dokázali obyvatelům Columbie tak uvěřitelně vtisknout obraz tehdejší americké společnosti, kde se často řešila otázka ohledně rasismu a tedy rozdílů mezi bílou a černou rasou. Vlastně vzhledem k aktuálnímu dění ve Spojených státech je hra BioShock Infinite opět poměrně aktuální záležitostí.

Třetí díl také přinesl celou řadu změn hratelnosti a to právě díky svému zasazení do oblačného města Columbia. První zásadní změnou byl přesun mezi jednotlivými částmi města a to díky jedinečnému zařízení zvanému Sky hook. Jednotlivé lokace jsou také daleko otevřenější a akční stránka je opět okořeněna speciálními schopnostmi, které nám tentokrát nepropůjčují plazmidy, ale látky zvané Vigory. Ty ale plní naprosto stejnou funkci.

Všechny tři hry běží na enginu Unreal a to různých generací. Ať už se ale podíváme na každou jednotlivou hru zvlášť zjistíme jediné. Oproti původním verzím tu došlo k citelnému zlepšení vizuálu. Ano, není to tak markantní jako v případě Xbox One a PS4 verzí této kolekce, ale i tak BioShock: The Collection působí i na Switchi výrazně lépe, než originály. Znát je to zejména na vyhlazování hran, vyšším rozlišení, které je v případě doku na 1080p, v handheld režimu 720p, ale také upravenými texturami, či přidanými efekty. Bohužel verze pro Switch si musí vystačit pouze s 30 snímky za sekundu, což zamrzí, ale je to daň, kterou jste pro možnost zahrát si trojici takto skvělých her kdekoliv zaplatit.

O konverzi hry pro hybridní platformu od Nintenda si vzalo na starost studio Virtuos a nutno podotknout, že se se svým úkolem popasovali na jedničku. Framerate, byť nastavený na tu nejzákladnější hranici, je pevný jako skála. Textury nikde neproblikávají ani nedoskakují a pokud jde o NPC a nepřátele řízené umělou inteligencí, tak ty se vám nikde nezasekávají, ba naopak vždy představují náležitou výzvu i na běžné nastavení obtížnosti.

Pokud jde o ty z vás, kteří doufali, že si zahrají multiplayer z BioShock 2, tak ty musím zklamat. Tato část v kolekci není obsažena, ale můžete se těšit na celou řadu velkých DLC. Kdy největším podílem v tom má právě třetí díl, jehož velké rozšíření Burial at Sea 1 a 2 nás opět zavedou do podmořského světa Rapture v době, kdy to tam zdaleka nevypadalo jako v prvním díle. Kolekce dále obsahuje i velice zajímavé museum konceptů, či částí hry, které se do ní nikdy nedostaly. Toto muzeum se nazývá Museum of Orphaned Concepts, což celou tuto část velmi vystihuje. Vše pak završují skryté nahrávky v prvním díle, kde se můžete těšit nejen na komentáře samotného Kena Levina, ale také Geoffa Keighleyho, nebo režiséra animací Shawna Robertsona.

ZÁVĚREM

BioShock: The Collection je jedinečnou kompilací her, které nás dostávají nejen svou atmosférou a hratelností, ale zejména jedinečným uměleckým stylem a výtečně podaným příběhem. Po technické stránce nemůžeme žádnému z dílů trilogie co vytknout. Vlastně je potřeba si říci, že se v mnohém mají současné hry od každého BioShocku co učit. Nadčasovost je slovo, které tuto sérii naprosto vystihuje.