Destiny 2: The Final Shape – Recenze
17 června, 2024Psalo se 9. září 2014 a osamocené herní studio Bungie, tehdy ještě ve spolupráci s Activision/Blizzard, vydalo po dlouhých letech svou novou herní značku Destiny, která měla být jejich novou space operou, která nabídne nejen kvalitní příběhovou část, ale hlavně propracovaný herní svět s bohatým lorem, který budeme moci sdílet s dalšími hráči po celém světe. Jelikož Destiny přišlo na rozdíl od svého staršího sourozence v podobě HALO na svět co by MMO FPS RPG a jelikož i nyní po 10 letech čtete tyto řádky, tak víte, že to byla trefa do černého.
Náš reální svět se za tu dekádu proměnil a stejně tak svět Destiny, která v roce 2017 přišel se svým druhým dílem, který ale přímo navazoval na první díl a kladl ještě větší důraz na příběh a jeho intenzitu. To se mohlo zdát možná trochu kontraproduktivní vzhledem k povaze hry, ale opak byl pravdou. Nyní se tak hra těší svému osmému rozšíření s názvem The Final Shape, do jehož nitra se ponoříme v následujících odstavcích.
Musím se přiznat a trochu se sfackovat hanbou, že jsem na Destiny 2 na dlouhá léta zanevřel a ještě měsíc a půl nazpět jsem naposledy procházel dějem rozšíření Forsaken, které bylo naprosto fenomenální. Nicméně následující období šla trochu mimo mě. Naštěstí se na mě zbylá rozšíření usmála v podobě slevové akce na Xbox Store, takže jsem se pln energie pustil do restů, abych zjistil, že bych se měl doslova bičovat, jelikož i následující rozšíření byla naprosto skvělá. Je tedy velká škoda, že sezóny, které každý dodatek doprovázely už není možné hrát, takže jsem se ochudil o část příběhového pozadí, které bylo právě i skrze sezóny jednotlivých velkých rozšíření poodhalováno.
Ať už ale znám, či neznám veškeré detaily světa Destiny/Destiny 2, tak jest pravdou, že pro vychutnání si aktuální expanze The Final Shape vám bohatě stačí znalost oněch velkých celků, aby jste v plné síle pocítili emotivní kontext závěru velkolepého konfliktu mezi Světlem a Temnotou. Asi bych se nebál aktuální expanzi přirovnat k takovému eventu jakým bylo ve filmovém vesmíru Avengers Endgame. Vyvrcholení příběhu Destiny totiž nenese menší poselství a dopad, než zmíněný filmový snímek. A jsem rád, že to celé neskončilo u toho, co by to mohlo být.
Příběhem nám The Final Shape navazuje na události Lightfall, kdy se nám představila entita známá jako Witness, která představuje nejen globální hrozbu pro sluneční soustavu, ale také pro samotného Travellera. A jak tomu u rozšíření pro Destiny bývá, tak dostáváme na stříbrném podnosu zcela novou lokaci. Tentokrát ale nepůjde o žádnou planetu, ale o samotné srdce Travellera známé jako Pale Heart.
Tento svět je mistrným kouskem tvůrců z Bungie, kteří nám přinesli lokalitu, která vás na první dobrou ohromí svým designem, který si sice sem tam půjčuje něco z míst, která jsme už mohli jednou vidět, ale transformuje je v něco excelentního. Proč nitro Travellera takto vypadá? Odpovědi se v rámci hry dozvíte. Ostatně se nám dostává odpovědí na všechny dosud nezodpovězené otázky. Jednoduše vše směřovalo k tomuto bodu, k událostem, které jsou vyvrcholením dekády.
Pale Heart je tak místem různých biomů, jenž čítají řadu úchvatných lokalit a scenérií, přičemž každá část zmíněného místa disponuje i svými Lost Sectors, jenž jsou dalším zdrojem výzev pro všechny Guardiany. Jednotlivé biomy jsou spojeny unikátními koridory, jenž představují sílu samotné entity Witness, která se snaží narušit mysl každého, kdo by pro ní mohl představovat hrozbu. Ostatně Witness sám osobě představuje temnotu pro světlo, což je v těchto místech názorně vizualizováno a vlastně to snadno může navazovat pocity sklíčenosti.
Musím se přiznat, že jsem čekal mnohé, ale ne tak konzistentní zážitek, jaký jsem v rámci posledního rozšíření dostal. Ostatně hra vás sama nabádá, k tomu, abyste neopouštěli lokaci Pale Heart, která přináší ucelený herní zážitek. Skutečně tomu tak je. Jednotlivé mise jsou skvěle navržené a cut-scénami se zde rozhodně nešetřilo. Navíc vypadají tradičně skvěle, takže je skutečně o co stát. To se ale před vámi děje je nutné zažít a já asi úplně nejsem schopný to dostatečně popsat. Tvůrci ale přesně ví, na jakou strunu vám mají zahrát a vy tak ty jejich tóny jen hltáte.
Bungie ukazují, že jsou mistři svého řemesla, že se o fanoušky své hry skutečně starají a ze hry je to cítit. Nikdo už asi ani nečekal, že se v poslední expanzi ještě dočkáme nového druhu nepřátel Dread. Souboje s nimi vyžadují trochu jiný přístup, jelikož jejich schopnosti vám mohou značně zamíchat kartami. Zejména, pokud se rozhodnete, že se do hry pustíte v obtížnosti Legendary. Já měl kolikrát co dělat, abych uspěl na normál, takže mi věřte, že hrozba je citelná. Určitě nechcete, aby vás někdo přenesl blíže k nepříteli, či abyste se levitující dali na odiv hlavním nepřítele.
Vrcholem všeho jsem samozřejmě boss fighty. Ty jsou opět skvěle navrženy a vlastně k nim nemám co dodat, než jen, že tu tvůrci opět odvedli pořádný kus práce. Zejména střety se samotným Witness na mě nenechali nit suchou, jak jsem se při nich zapotil. Velkou pomocí je i nová podtřída Prismatic, která tak trochu mění pravidla hry. V rámci ní je totiž možné si vlastně nadefinovat schopnosti vám na míru s tím, že tu máme i nějaké ty novinky. Prismatic je totiž definitivní podtřídou, která představuje balanc mezi světlem a temnotou a tedy přináší něco z obou těchto sfér. To s sebou přináší i úplně novou schopnost zvanou Transcendence, jenž vám nejen že umožní překonat štíty, nového nepřítele, ale zároveň vám v boji poskytují i další výhody.
Musím se přiznat, že mě tvůrci v posledním v rámci The Final Shape i trochu překvapily. Součástí některých misí byly i jisté puzzly. Ty mě dokonce občas nachytaly na švestkách, což je něco, co bych zde rozhodně nečekal. Navíc se hra nebojí často použít i nějaké ty jejich kombinace.
Jestli byste mysleli, že dokončením příběhové části vše končí, tak se pletete. I když by se další část dala nazvat jako lov na loot, stále se skrze endgame obsah můžeme něco dozvědět o příběhovém pozadí hry. Vrací se také Adventure mise a dostali jsme také nové exotické úkoly, či hony na ztracené ghosty. Vrcholem všeho je i nový raid s názvem Salvation’s Edge, který je finálním bojem a ultimátní výzvou napříč hrou za celou dobu její existence. Tvůrci dokázali přijít s něčím, co by nikdo nečekal. Tedy ve chvíli, kdy Witness někoho v jedné fázi raidu zabije, je třeba jeho ghosta donést k určitému podstavci nad nímž se tyčí jeho socha. Problém je v tom, že sochu vidí, jen onen padlí, Co to znamená, že bez vzájemné komunikace ani není reálně možné raid dokončit. Pokud tedy hráči chtěli ultimátní challenge, tady jí mají.
Pamatujete ještě na výzvy, které vám zadávali různí obchodníci a další postavy, za něž jste pak mohli získat odměnu v podobě lootu? Ty nahradil nový systém pathfinder, který naleznete na obrazovce mapy, kde máte skrze síť bodů z výzvami dosáhnout až na kýženou odměnu. V rámci Pale Heart není problém odměnu dostat, jelikož je dobře navržená a není třeba zamířit třeba na takové Crucible klání, Gambit, či Strike mise. To ale neplatí o pathfinderech na jiných lokacích, kde už vás hra do těchto aktivit trochu nutí, i když vám to nemusí být zrovna po chuti. Obecně ale k novému systému nemám výtky.
Vlastně jak se snažím a hledám, nemůžu na novém rozšíření najít nedostatky. Alespoň co se obsahu týče. Co je tedy vlastně špatně. V zásadě nic. Mínusem vlastně je, že to celé běží na 7 let starém enginu, což s sebou přináší nějaké ty nedostatky z hlediska textur a některých animací. Už je zkrátka cítit, že je třeba přejít na nový engine a posunout svět Destiny zase vpřed, kde bych opět mohl jen žasnout nad umem tvůrců z Bungie.
Teď to neberte špatně. Hra není v žádném případě ošklivá. Tvůrci dokáží nedostatky dobře skrývat, ale nedaří se to úplně všude. Řekněme, že scenérie, které jsem zmiňoval v první polovině recenze, by mohly působit daleko lépe, kdyby hra netrpěla na své “stáří”. Na stranu druhou zde máme rychlé načítání a naprosto plynulý chod v podobě 60 snímcích za sekundu při 4K rozlišení. V rámci Crucible je ale možné jet ve 120 fps při 1440p.
ZÁVĚREM
Destiny 2: The Final Shape je vyvrcholením deseti let, které posadí na zadek všechny, kteří si s hrou prošli tuto dlouhou a epickou cestu, na níž se sice sem tam nacházel trn, ale přesto nás nepřestala ohromovat. The Final Shape je jednoduše Endgamem světa Destiny ve všech aspektech tohoto porovnání. Má vlastně toto rozšíření nedostatky? Něco by se jistě našlo, ale jde pouze o malichernosti. Jestli jste fanoušky Destiny, tak The Final Shape je pro vás více než povinností.
9/10
Datum vydání: 4. června 2024 – Potřebné místo: 168,5GB
Distributor ČR: CENEGA/Playstation ČR – Česká lokalizace: NE
Svého prodejce hry Destiny 2: The Final Shape můžete vyhledat na Zboží.cz
