High on Life – Recenze

Začátkem léta letošního roku oznámilo studio Squanch Games během akce Xbox & Bethesda Showcase 2022 svou novou hru High on Life, za níž stojí poměrně slavné jméno – Justin Roiland. Zasvěcení vědí, že je úzce spjat s animovaným hitem Rick & Morty a první trailer ke hře dával najevo, že nás čeká pořádně šílená akční nekorektní jízda. Ostatně když se v hlavní roli ocitají mluvící zbraně, mluví to za vše. Najednou se titul ocitl na prvních příčkách mých letošních nejočekávanějších her a když už se mi hra dostala do rukou, tak musím říci, že jsem mé rozhodnutí bylo zcela správné.

High on Life je čistě singleplayerovou záležitostí, takže středobodem všeho je příběhová kampaň, která sází na humor, nekorektnost, a rychlou akci. Představte si, že hrajete svou oblíbenou hru, rodiče jsou pryč a jediná osoba, která vás neustále prudí je vaše starší sestra, která si sem a tam dá lajnu koksu, když tu z ničeho nic se ve vaší ulici objeví emzáci, kteří začnou lidi místního poklidného komunitního městečka unášet. Není to idylka, co? A co když zjistíte, že se najednou stanete jedinou šancí na záchranu lidstva, protože vám to řekne jedna ukecaná pistole, pro níž je prostě nemožné “zavřít hubu”. Ta vám navíc řekne, že z unesených lidí se stane emzácký fet. To je něco, o čem v mládí “sní” každý člověk.

Tak to máme vlastně premisu celé hry, která už od prvních chvil nasadí rychlé tempo, které vlastně ani na chvíli nepolevuje. Ačkoliv si v úvodu vlastně vybíráme podobu našeho hrdiny, či hrdinky, tak je to celé vlastně úplně k ničemu, což je ale i záměr autorů, jenž se snaží poukázat na to, že je to vlastně fuk ve většině her, v nichž do obličeje své postavy vlastně nikdy nepohlédnete. Hlavními hrdiny jsou zde zmíněné zbraně, kterých není sice mnoho, ale své role plní na výbornou. Jo a taky snad ani na minutu nezavřou chlebárnu. To je ze začátku nesmírně zábavné, ale po nějaké té hodině, už to vlastně vůbec nevnímáte a věřím, že někomu to může přijít až otravné.

Ve hře ale potkáme také celou řadu dalších charakterů, jenž také chrlí slova jak legendární “bezbolestná” z Predátora. Musím ale říci, že každá z postav má dobře napsanou osobnost a dokonce se ve hře najde prostor i pro nějaké ty osobnější roviny, jako třeba jestli je ok, když si zjistíte, že sestra randí s místním emzákem. Je to v pohodě, či je to nějaký zmetek, který se snaží dostat k vám? Jelikož se najednou stáváte tím nejobávanějším lovcem odměn v galaxii. Jo na odpověď si přijdete jistě sami.

Když byla hra oznámena, tak jsem si myslel, že půjde o další open-world záležitost s hromadou otazníků na mapě a tunou sběratelských předmětů. To je sice nakonec částečně pravda, ale spíše bych řekl, že se hra řadí mezi čistokrevné koridorovky a to navzdory tomu, že zde máme skutečně několik oblastí, jenž jsou svým způsobem zcela otevřené. Cesta ke splnění dané mise, či lépe lovu, je ale vždy jen jedna a proto, bych hru úplně neřadil mezi ty s otevřeným světem. Spíše jde o koridory ala metroidvania, jelikož si v různých lokacích postupně odemykáte různé zkratky, abyste se do předchozích míst lehce dostali a mohli si po zisku určitých zbraní proklestit cestu k dalším truhlám s penězi, jenž jsou nutné pro nákup lepšího vybavení a vylepšení.

Jestli jste v odstavcích výše zaregistrovali pojem lovec odměn, pak přesně tím ve hře jste. Akorát jsou vaším cílem důležité osoby G3 kartelu, kdy začínáme u těch největších nýmandů a propracováváme se až k big-bossovy, celého tohoto zločineckého emzáckého prostředí. Každý z těchto představitelů představuje zároveň boss-fight. Těch je ve hře sedm a každý je svým způsobem unikátní, byť jde vždy o to, nakrmit toho zmetka maximální dávkou munice, ať je její původ jakýkoliv. Podstatné je ale prostředí kde k střetům dochází a útoky jednotlivých soupeřů, jímž je třeba se vyhýbat. To je unikátem každého takového střetu. Střety mají pak vždy několik úrovní, takže se o nudu rozhodně nejedná.

Pokud jde o další nepřátele, tedy ty řadové, tak zde narazíme na několik základních typů, které sem tam doplní nějaký ten nový. V zásadě jde ale o maso na porážku, jehož síla většinou tkví jen v počtu. To ale není něco, co by u frenetických akcí bylo něco zvláštního. Podstatné je, že originální zbraně dávají prostor neustále zábavné likvidaci, což v kombinaci s různými schopnostmi, které získáme díky vybavení, ale i zbraním samotným, funguje na jedničku. 

U zbraní se musím zastavit. Každá zbraní je pochopitelně určena k zabíjení, ale dost často jejich sekundární projektily budete využívat pro postup vpřed. Jelikož zatímco jedna vám umožní otočit nějaký mechanismus, další zase umí v určité oblasti zpomalit čas, třetí pak zase vystřeluje kotouče, díky nimž se dostanete na dříve nepřístupná místa a čtvrtá třeba umí střílet takové malé roztomilé klučíky, které nejen že umí nepřítele “žrát za živa”, ale zároveň vám mohou otevřít nějaké ty dveře. A takto bych mohl ještě chvíli pokračovat. Každá zbraň je unikát a každá je nesmírně ukecaná a vždy jiným způsobem. Pokud by vám základní vlastnosti zbraní nestačili, je možné u nich aktivovat ještě další modifikace.

Jistý dojem na mě udělali i jednotlivé lokace, či řekněme planety, které navštívíme, jenž mě zaujali svým designem. Tvůrci nám chtěli naservírovat různorodá prostředí, což se jim jednoznačně podařilo a zatímco jednou se podíváme do slumů místního města, podruhé se můžeme brodit pískem nasáklou pouští, jenž ukrývá nezákonnou továrnu na výrobu drog. Jindy zase navštívíme hustou vegetací bující les, kdy místní obyvatelé byly jistě inspirováni roztomilými ewoky ze Star Wars. Největší sílou všech těchto úrovní je ale onen spletenec cest, které navozují dojem otevřeného světa, kdy se před námi stále objevuje něco nového.

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak ohodnotit vizuální stránku. Určitě se mi líbí, že tvůrci vsadili na 60 snímků a maximum všeho, co konzole Xbox Series X umožňuje. Nenajdeme zde tak žádnou volbu grafického režimu, což vlastně kvituji. Zmizelo tak to nechutné rozhodování o tom, co je pro mě vlastně lepší. Vizuál celkově hodnotím věru kladně. Grafická stylizace autorů mi sedla, byť je pravdou, že za ní schovávají nějaké ty nedostatky. To ale osobně pokládám za umění, než za nějakou slabost.

A nakonec z trochu jiného soudku. Nalejme si čistého vína. High on Life není inovativní hrou. Nepřináší do žánru v zásadě nic nového. Neexceluje fotorealistickou grafikou a v zásadě není ani vysloveně dlouhá. Na dohrání si vystačíte s nějakými 9-11 hodinami. Také je v mnoha směrech i zastaralá řekněme. Má ale svou osobnost, kouzlo a ona několikrát zmíněná nekoreknost a humor jí vymaňují z okovů všedních titulů žánru. To je ale přesně to oč tu běží a je to také důvodem toho, proč si hry tolik cením a proč níže najdete onu poměrně krásnou známku. 

---

ZÁVĚREM

High on Life není revoluční, není inovativní a v mnoha ohledech jde v podstatě o old-school hru, je ale jednoduše o něčím, co na trhu chybělo. Její humor, nekorektnost, neotřelost jí vtiskávají vlastní identitu a hra tak už jen z tohoto principu vyčnívá. Jestli se tedy u hraní chcete hlavně bavit, pak není co řešit, jelikož High on Life je hlavně o tom.

8/10

Datum vydání: 16. prosince 2022 – Potřebné místo na disku: 50GB
Distributor ČR: Xbox CZ/SK – Česká lokalizace: NE

---