Mafia: Definitive Edition – Recenze

28. srpen 2002 byl pro českou herní scénu jedním z velmi důležitých dnů a rozhodně se zapsal do historie. Tento den vydalo české herní studio v čele s Danem Vávrou hru, která předběhla svou dobu a ukázala světu, že čeští vývojáři mají co nabídnout. Tou hrou byla open-world akční krimi adventura Mafia: The City of Lost Heaven. Titul, který se navždy zaspal do srdcí českých hráčů a stal se v podstatě nedotknutelným kultem. Nyní se tato ikona po 18 letech vrací a to z rukou studia Hangar 13. O těchto vývojářích jsme poprvé slyšeli v roce 2015, kdy nám 2K představilo hru MAFIA 3 a následně ji o rok později vydalo. Bohužel to nedopadlo úplně podle představ naprosto nikoho z nás, ani z řad 2K, či vývojářů. Nyní vydaná Mafia: Definitive Edition, tak může působit jako taková snaha o vykoupení. Jestli ho lidé z Hangar 13 dosáhli? To vám poví řádky níže.

Původní Mafia nenabídla pouze skvěle dramaturgicky zvládnutý příběh, který nikdy nestárne, a je inspirován tím nejlepším, co nám nabízí všechny ty skvělé mafiánské filmy z minulého století, ale tehdy také výbornou hratelnost a spoustu minimalistických detailů, na které dnešní hry vůbec neberou zřetel. Je to škoda? Rozhodně. Remake se tohoto ducha snažil zachovat, ale i přidat něco navíc, něco, co přiláká i současné hráče. Takže si současná verze vypůjčila i některé mechaniky z posledního regulérního dílu, tedy nepříliš kladně přijaté třetí Mafia. Naštěstí, vše je zakomponováno natolik dobře, že nejde o žádné rušivé elementy a to rozhodně kvituji.

Začněme ale pěkně popořadě a tím, pro co si první Mafii všichni pamatujeme – Příběhem. Ten nás zavede do Spojených států 30. let 19. století a města Lost Heaven, jenž je inspirováno hned několika americkými velkoměsty jako je New York, Chicago nebo San Francisco. Zmíněné období vůbec nebylo tím americkým snem, který si každý představoval. Byla to doba prohibice a také rozkvětu organizovaného zločinu – mafiánských rodin. Ve městě Lost Haven to byly dvě. Rodina Dona Salieriho a Dona Morella. Jenže, když v roce 1935 prohibice skončila, nastala válka – Mafiánská válka.

Hlavním hrdinou našeho příběhu se stává Thomas Angelo, taxikář města Lost Heaven, který se jednoho večera náhodně přichomítne k drobné gangsterské šarvátce, během níž se seznámí s dvojicí Samem a Pauliem, načež se z nich posléze stávají velmi dobří přátelé, kteří za sebou budou stát v každé chvíli. Právě díky tomuto seznámení, se Tommy velmi rychle dostává do rodiny Dona Salieriho. Už v původní hře, byla postava Tommyho sympatická a zde se na tom nic nemění, obzvláště, když se jeho dabingu v českém znění opět chopil Marek Vašut. Vlastně si nedokážu představit, že by vůbec tato hra mohla bez něj existovat. Všechny herecké výkony jsou zde zkrátka fenomenální.

To, že je Mafia: Definitive Edition remakem a nikoliv remasterem jí dosti pomohlo. Vývojáři tak mohli výpravě hry věnovat podstatně větší péči a my se tak dočkali skutečně fenomenálně vytvořených cut-scén, které hře sedí jako poklice na hrnci. Je znát, že si lidé z Hangar 13 chtěli opravdu dát záležet a hře tímto vdechnout ještě více života, než v ní původně bylo. Tím ale nechci do naší kultovní klasiky v žádném případě rýpat. Ale jsme v době 18 let od jejího vydání a tak byla jistá modernizace více než na místě. Prakticky každou vteřinu každého filmečku jsem náležitě hltal a to ne jen z nostalgie, ale i výkonům herců a samotné atmosféře, jenž vám dávají jasně najevo, o jakou dobu a sortu lidí se jedná.

Město Lost Heaven je samo o sobě výborně zpracované a oproti originálu překypuje životem. Lidé na vás navíc náležitě reagují a to nejen během různých misí, ale i během Volné jízdy, stačí když se nechováte úplně nejlépe. Nejvíce toto pocítíte zejména ve zmíněném režimu, kdy na vás čeká celá řada různých aktivit, ale hlavně si právě zde nejlépe vychutnáte město a nasajete jeho atmosféru té doby. Herní svět je nádherně zpracován a já skutečně rád objevoval každý jeho kout hledajíc přitom i nějaké ty sběratelské předměty ve formě různých komiksů a kartiček. Pokud se rozhodnete opustit hranice Lost Heaven, pak na vás dýchne ten pravý americký venkov tehdejší doby. Zde nemám, co bych hře vytkl.

Mafia III měla spoustu chyb, ale herní svět, jeho atmosféra, fungovala na jedničku. Nejvíce se mi líbil ten zřetelný rozdíl mezi denním a nočním životem. Zejména v noci mělo město New Bordeaux své kouzlo, které podtrhovalo noční osvětlení a různé transparenty. Něco podobného na mě dýchá i v případě Mafia: Definitive Edition a města Lost Heaven. Vývojářům nelze upřít, že ve zpracování nočního města a jeho atmosféry nemají konkurenci a díky tomu, že remake je na tom technicky podstatně lépe, než výše zmíněný třetí díl, máme před sebou něco skutečně kouzelného. Říkáte si jestli mě hra nepohltila až moc? Možná, ale je to špatně? Vůbec.

V ulicích města se můžete procházet pěkně po svých a taková procházka má jistě něco do sebe, ale já se jimi raději proháněl v nějaké té dobové káře, či motocyklu. Modely jednotlivých vozidel jsou jedním slovem úchvatné. Vývojáři je vypiplali do nejmenších detailů a jízda v nich je tak skutečným zážitkem naprosto pro každého. Hra nabízí několik režimů jízdy, přičemž všechny v základu vycházejí ze třetí Mafie, ale jsou daleko lépe vybalancovány a působí podstatně lépe. Pokud ale toužíte po výzvě, pak si celou hru projděte v režimu Klasik. Ten nejen, že si nebere žádné servítky v obtížnosti a nastavuje hru, co nejblíže parametrům originálu, ale zároveň vám upravuje jízdní model do takové podoby, že každá chybka může znamenat váš konec, či jinak neúspěch. Pamatujete ikonickou misi se závodem – Fair Play? Pak víte, o čem to tu vlastně mluvím.

Mafia: Definitive Edition je stejně jako originál čistě singleplayerovým zážitkem a multiplayer byste zde hledali jen marně. Myslím, že nikdo by jej ani nepostrádal. Já tedy rozhodně ne. Obzvláště, když bylo řečeno, že bude hra mírně rozšířena a nabídne tak nějaký ten obsah navíc. To se nakonec nestalo. Dokonce mám pocit, že hrou projdete o něco rychleji, než tomu bylo v minulosti. Ničemu to však nevadí, jelikož průběh hry má skutečně skvělé tempo a vy jste neustále v centru dění. Celou hru tak projdete mezi 12 – 14 hodinami v závislosti na zvolené obtížnosti.

Osobně jsem byl velice napjatý tím, jak bude rozšířena postava Sáry, či bylo minimálně slíbeno, že dostane více prostoru. No, v tomto směru jsem mírně zklamán, ale spíše jsem měl moc velká očekávání. Sára nemá prostor ve více misích, nýbrž stále v těch samých. Jediná větší změna je, že se v daných scénách vyskytuje častěji a rozhovory jsou zde trochu rozvinutější. Její vizuální podoba byla my byla ale velice sympatická a myslím, že na svou dobu bych mohl říci, že i atraktivní. Pokud jde o její vztah s Tommym, tak zde k jistému rozvinutí došlo, alespoň z toho pohledu, že se během hry o ní více mluví, takže v jistém ohledu, je v ději více zohledněna.

Ještě něž jsem se osobně dostal k psaní této recenze, tak jsem slyšel několik výtek na akční pasáže, které působí v dnešní době již zastarale. Já si s tímto dovolím nesouhlasit. Naopak mě akční pasáže velmi bavili a střelba samotná mi přišla i poměrně autentická. Zbraně měli jistou kadenci a jejich ozvučení, bylo zejména ve sluchátkách, brilantní. Vývojáři pak i v této části využili několika prvků ze třetího dílu a tak je zde zahrnut například systém krytí, který funguje velmi dobře a má rozhodně svůj smysl. Já pak ocenil i možnost prohodit zbraň v ruce a vidět, tak během míření i přes druhé rameno. Jo a pamatujete, jak se Danovi Vávrovi nelíbili ty vybuchující barely? Tak vás potěším, zase tolik jich ve hře není a když už tam jsou, tak jejich výbuchy jsou poměrně efektní a oku lahodící. Navíc se vyskytují pouze na místech, kde mají svůj smysl.

Jak je na tom technický stav? Musím se přiznat, že během prvních chvil ve hře, mi z audiovizuálního zpracování skutečně padala pusa. Svět byl nesmírně detailní, se skvělým nasvícením a stínováním, že jsem si říkal, že to snad nemůže běžet na stejném enginu, co třetí díl, ale je tomu tak. Je tedy třeba dodat, že mezi oběma tituly jsou již 4 roky, což je dosti dlouhá doba na odlazení všech nedostatků. Já hru hrál na konzoli Xbox One X, kde si hra snaží držet rozlišení 4K při 30 snímcích za sekundu a jde jí to velice dobře. Já osobně si během hraní nevšiml žádného propadu snímkování a to ani během akčnějších pasáží s nějakými těmi výbuchy. A soundtrack? Dobová hudba tvoří atmosféru a myslím, že více není třeba říci. Je prostě skvělý.

Lhal bych, kdybych řekl, že Mafia: Definitive Edition je úplně bez chyb. Ačkoliv nedocházelo k propadům snímkování, tak jsem se setkal s několika bugy. Například jedno z pronásledujících aut najednou vylétlo do stratosféry, či v jedné scéně začali problikávat textury. Také zde zůstal jeden ošklivý neduh, který provázel i třetí díl a to jest zcela zřetelná hranice pro načítání travin. Během nižší rychlosti vozidla, či během chůze, si toho tolik nevšimnete, ale jakmile jedete rychleji, tak to skutečně bije do očí. No a občas mě zazlobila kamera. Žádný z těchto neduhů, ale neměl žádný zásadní vliv na můj zážitek ze hry.

---

ZÁVĚREM

Mafia: Definitive Edition přivedla opět k životu kult, který zde s námi zůstane dalších několik let a rozhodně neupadne v zapomnění. Svému originálu dělá jen čest a byť jeho slávy nejspíše nedosáhne, tak jde o kvalitně zpracovaný kousek, který vás dostane svou výpravou, obsazením a atmosférou. Přítomnost nového dabingu jen dokládá, že je zde titul srdcovou záležitostí. Remake možná nějaké drobné chybky má, ale rádi mu je odpustíte.

HODNOCENÍ: 9/10

Autor: Jiří Hora
Testovaná verze: Xbox One X

Datum vydání: 25. září 2020 – Potřebné místo na disku: 39,7 GB
Distributor ČR: CENEGA Czech