Jakým způsobem hrát retro hry? Spor mezi emulací a původním hardwarem nemá jasného vítěze

Nikoli „být, či nebýt“, ale „emulovat, či neemulovat“ je věčnou otázkou, kterou si občas kladou všichni zájemci o staré videohry. Však to znáte. Otevřete si na vašem oblíbeném herním webu rubriku retro hry a některý z popisovaných titulů vás natolik zaujme, že si jej okamžitě zatoužíte sami zahrát. Jak to ale udělat? Stáhnout si z internetu emulátor, nebo jít po bazarech shánět původní konzoli, pro kterou daná hra vyšla? Hráči se na odpovědi nedovedou shodnout, protože pro obě možnosti existují silné argumenty. 

Autenticita nadevše

Hraní na původním hardwaru má samozřejmě nespornou výhodu v maximální autenticitě. Hra na něm běží přesně v té podobě, v jaké ji hráli hráči v době jejího vydání. Už jen samotná manipulace s historickým hardwarem je pro mnoho hráčů zajímavou zkušeností. Jenže tento přístup má zároveň mnoho nevýhod. 

Tou první jsou nezanedbatelné finanční náklady. Některé historické konzole jde koupit doslova za pár stovek čí nízké jednotky tisíc, ale raritnější kousky, zejména staré herní počítače, už nejsou nikterak levnou záležitostí. Třeba legendární japonský počítač Sharp X68000 stojí v bazarovém prodeji několik desítek tisíc. Podobné je to i s hrami – ty, které seženete levně, se střídají se sběratelsky poptávanými tituly s vysokou tržní hodnotou. A jelikož se retro hry prodávají na sekundárním trhu, vývojáři z vašich peněz nic neuvidí, takže vás ani nemůže hřát vědomí, že jste je za jejich dobrou práci odměnili. Pokud budete shánět hry z arkádových automatů, je často jedinou legální cestou, jak se k nim dostat, koupit celou originální arkádovou desku.  

Krátký život elektroniky

Pak jsou tu problémy technického charakteru. I takový PlayStation 3, který je v mysli mnoha z nás vlastně docela moderní konzolí, byl do prodeje uveden před téměř 18 lety. Spotřební elektronika je přitom navrhovaná s očekávanou životností kolem 5–10 let. Mnoho zařízení je naštěstí postaveno natolik bytelně, že vydrží ve funkčním stavu podstatně déle, ale ani ta se nevyhnou problémům se součástkami, jako jsou elektrolytické kondenzátory nebo čtecí laser u optických mechanik. Jejich výměna už si přece jen žádá technické znalosti a zručnost. Velkým problémem také bývají ovladače. Ty původní jsou často již mechanicky opotřebované a nabídka ovladačů náhradních z velké části sestává z nepříliš kvalitních produktů. 

Stará konzole a počítače jsou také navrženy pro katodové obrazovky a na moderní LCD displeje je buď vůbec nejde připojit, nebo obraz není příliš kvalitní (takže ano, vaše vzpomínky, že nějaká stará hra kdysi vypadala lépe, mohou být přesné a nejde nutně jen o zkreslení růžovými brýlemi nostalgie). Naštěstí se dají koupit převodníky a upscalery, nicméně ty kvalitní rozhodně neseženete za pakatel. 

A pak je tu ještě jeden praktický zádrhel: Opravdu má smysl kupovat si konzoli třeba jen kvůli pěti šesti hrám, co si na ní toužíte zahrát? Většina lidí, co má doma více herních zařízení, aktivně hraje tak na dvou z nich, zatímco na ten zbytek se práší. Nejste-li sběrateli, není rozumné kupovat přístroje, které budou většinu času ležet někde ve skříni. 

Emulace je dvojsečná zbraň

Emulace je v mnohém jednodušší a pohodlnější cestou. Připomeňme si, že emulátory jsou programy, které umí napodobit chování jiného zařízení a umožňují tak spouštět většinu her, které kdy byly vydány. Je zcela zjevné, že nebýt emulace, milovníci retro her by dnes nebyli zdaleka tak početní. Ale než začnete instalovat nejnovější emulátory, měli byste si uvědomit, že také jejich používání je spjaté s nějakými zádrhely. 

Tím největším je samozřejmě skutečnost, že na emulátoru se hra nemusí chovat stejně jako na původním hardwaru. Jen několik málo velmi starých počítačů a konzolí má dnes emulátory, které se chovají s maximální věrností. Většina emulačního softwaru si vypomáhá nejrůznějšími obezličkami, což přináší výhody i nevýhody. 

Autenticita je pěkná věc, ale příliš ji neoceníte, když se vám třeba hra Delta Force: Urban Warfare na prvním PlayStationu sotva hýbe, zatímco na emulátoru ji můžete hrát v rozlišení 4K, v plynulých 60 snímcích za sekundu, a ještě máte možnost si dle libosti poupravit ovládací schéma. Na druhé straně, hry na emulátorech se někdy od své původní podoby odlišují ne zrovna žádoucími způsoby. Nejčastěji emulace zvyšuje latenci v ovládání, což je problém, protože množství retro her počítá s nekompromisně přesnými a rychlými reakcemi hráče. Těch je těžké dosahovat, když vám odezvu hry navyšuje emulátor, LCD monitor, a k tomu ještě třeba bezdrátový ovladač. 

Právní úskalí

Ze zákonného hlediska se navíc emulace nachází v šedé zóně a minimálně na území USA platí, že nikdy není dovoleno využívat neoficiální ROM soubory stažené z internetu. Přiznejme si přitom, že ty jsou hlavním zdrojem her pro většinu uživatelů emulátorů, neboť nakupování originálních herních nosičů a jejich následné konvertování je zbytečně komplikovanou činností. Buďme rádi za společnosti, jako je Sega, která některé své hry vydala na oficiálních ROM souborech, aniž by hráčům bránila je spouštět v emulátorech dle jejich volby. 

Je také fér dodat, že složitější multiplatformní emulátory jako Mednafen nebo RetroArch sice nabízí obrovské množství funkcí a nastavení, ale jejich plné využití si žádá zkušenějšího uživatele. 

Vždycky existuje i třetí cesta

Zajímavou alternativou pro fajnšmekry a milovníky technologií jsou takzvaná programovatelná hradlová pole, známá pod anglickou zkratkou FPGA. Jde o složitý systém logických bloků, které lze naprogramovat tak, aby vytvořily v zásadě libovolné digitální zařízení. FPGA tak může fungovat třeba jako grafická karta, mikrokontrolér… nebo třeba historická konzole. Na rozdíl od emulátoru, který se jiný systém snaží imitovat softwarovými prostředky, tedy programovatelné pole přímo vytváří kýžený hardware, díky čemuž může dosahovat 100% kompatibility a přesnosti. Lze jej tedy chvíli používat třeba jako konzoli SNES a chvíli jako konkurenční Mega Drive a v obou případech se přitom dočkáte navlas stejného chování jako u originálního hardwaru.

Výhody FPGA pro potřeby nadšených milovníků retro her se snaží zužitkovat především open-source projekt MiSTer, který momentálně umí vytvořit desítky starých konzolí a počítačů. Jak už ale asi tušíte, FPGA je finančně docela nákladná záležitost. Má také technické limity, takže byste neměli realisticky očekávat, že se vám programovatelné pole bude chovat třeba jako PlayStation 4. Utáhnout na něm lze hlavně zařízení, která přišla na svět ještě před rokem 1995.

Jak už vyplynulo z předchozího textu, spor mezi emulací a původním hardwarem nemá žádné jasné řešení. Finální verdikt, co je lepší, je odvislý od mnoha rozličných faktorů, z nichž nejdůležitější jsou jednoduše vaše osobní preference.