Metaphor: ReFantazio – Recenze
29 října, 2024Pokud bych měl bez přemýšlení, klidně o půlnoci potom, co mě někdo probudí a bez obalu mě zaskočí otázkou, jaké JRPG bych bez váhání označil za to nejlepší, co tento svébytný žánr za celou historii počítačových her nabídl, bez okolků bych zakřičel Persona 5. Toto monumentální dílo, opus studia Atlus vyšel v roce 2016 a okamžitě se stal fenoménem. Jak by také ne, když byl vyvrcholením desítky let trvající ságy, kterou měl na svědomí duchovní otec série, Katsura Hashino. Ten si ale jednoho dne řekl, že by mohl zkusit také něco jiného a tak v rámci studia Atlus zformoval zcela nový tým, který po několika letech práce loni oznámil svůj zcela první titul, Metaphor: ReFantazio. Co myslíte, povedlo se to?
Píše se rok 785. Spojené království Euchronia je zahaleno do smutku. Král, jehož magické schopnosti drželi celé království pohromadě byl zavražděn a zem se tak zmítá v chaosu. Za vraždou stojí generál Louis, který doufá, že dobře provedený atentát spolu s neochvějnou pozicí vládce armády mu pomůže získat uvolněný trůn. Navíc, již dříve se zbavil králova následníka a tak se zdá, že cesta k vládě je volná. Akorát že není. Králova smrt aktivuje pojistku v podobě tzv. Královské magie. Ta pak mocným hlasem, které slyší každý v celém království vyhlásí, že do tří měsíců sama zvolí nového panovníka. Stane se jím ten, kdo se bude těšit největší podpoře mezi lidmi a nebude záležet ani na jeho původu, nebo rase. To se nelíbí jak Louisovi, tak hlavně církvi, která v tom vidí nebezpečí toho, že by se králem mohl stát kdokoliv, kdo neuznává státní božstva. Vyhlásí tak oficiální turnaj pro zájemce, což sice zní jako spravedlivé klání, ale kontrolu nad turnajem si církev logicky chce řídit sama.
A jak se do celého příběhu zapojíte vy? Poměrně jednoduše. Vy, jakožto bezejmenný hlavní protagonista hry, jste mládí prožil jako pobočník a blízký přítel králova syna. Ten je oficiálně po smrti, ale hrstka lidí ví, že je jen paralyzován kletbou, kterou na něho uvalil kdo jiný, než generál Louis. Vy a vaše společnice, víla Gallica přijíždíte do hlavního města se zprávou pro místní odboj. Úkol je jasný, je potřeba odstranit generála Louise, čímž kletba nad princem zmizí a on se tak stane právoplatným dědicem. Smrt jeho otce ale tyto plány překazí a hlavnímu protagonistovi tak nezbývá, než se také zúčastnit turnaje, ne s cílem stát se králem, ale s vidinou možnosti, že dožene generála Louise před spravedlnost.
Pokud znáte poslední hru od Atlusu, již několikrát zmíněnou Personu 5, budete se v Metaphor: ReFantazio hned od začátku cítit jako doma. Obě hry mají základ v podstatě stejný. Tím úplně prvním, co mají obě hry stejně je dějový rámec, který je potřeba dodržet a příliš se neflákat. Na veškeré hlavní a na některé vedlejší úkoly máte předem stanovené datum v kalendáři, do kdy ho je potřeba splnit. Pokud to nestihnete, znamená to v případě hlavního úkolu konec hry, v případě těch vedlejších nezískáte odměnu. Nemusíte se ale příliš bát. Ono to zpočátku může působit dojmem, že vás hra někam tlačí, ale časem zjistíte, že na vše je obrovské množství času a skoro si troufnu tvrdit, že i na první průchod hrou stihnete skoro vše.
I další podobnosti s Persona 5 poznáte velice rychle. I zde jednotlivé postavy postupně objeví svou vnitřní sílu. V Persona 5 to byly masky, resp. pravá podoba, kterou postava odhalila tak, že si servala obličej, v Metaphor: ReFantazio je to podobné s tím rozdílem, že se musíte ponořit trochu hlouběji do charakteru jednotlivých hrdinů a pro změnu si vyrvat srdce. V Persona 5 vás jako mentor hrou provázel Igor, tady je to More. Jednotlivých dílčích podobností je zkrátka plno a zpočátku jsem se trochu obával toho, že autoři zbytečně vykrádají sami sebe a nepřináší nic nového. Postupem času jsem ale od této kritiky upustil a dal vývojářům za pravdu v tom, že nemá smysl opouštět to, v čem jsou nejlepší.
Základ hratelnosti tvoří dvě zcela odlišné formy. Tou první jsou samozřejmě desítky a stovky soubojů, ale o těch si něco podrobně napíšeme později. Nejdříve bych se rád věnoval druhé podstatné složce hry a tou je sociální vrstva, nebo chcete-li budování vztahů a práce na svém lepším já. Pro snazší pochopení je nutné říct, že až takovou volnost v tom co chcete dělat nemáte, jelikož jste vázáni časem, resp. dnem a nocí, přičemž vždy můžete v danou denní dobu udělat jen jednu věc. Pokud se chcete vydat do některého z dungeonů, můžete tak učinit pouze během dne, ale pokud vás vůně krve zrovna neláká, můžete den i noc strávit rozhovory s lidmi po celém světě, pobíháním po lokacích a hledáním různých skrytých předmětů, ale hlavně budete budovat vztahy se svými společníky. Probíhá to jednoduše tak, že se s nimi dáte do řeči a oni vám odhalí střípek ze své minulosti, tím si mezi sebou upevníte pouto a jako bonus k tomu se vám odemkne nějaká nová vlastnost, nebo dovednost, která může výrazně pomoci v boji. Kromě toho ale musíte pracovat i na svém charakteru, což jde ruku v ruce s výše zmíněným. Pokud například nebudete dostatečně charismatičtí, tak sice budete vědět, že s vámi některá z postav chce vést zásadní rozhovor, ale jelikož ví, že byste jí nepochopili, odmítne v rozhovoru dále pokračovat.
Celá tato sociální vrstva je, stejně jako u Persona 5 neuvěřitelně ukecaná, ale když říkám že neuvěřitelně, myslím to doopravdy. Mnohdy se stane, že různými rozhovory strávíte klidně hodinu čistého času a neexistuje možnost si během toho hru uložit. Pokud do takového rozhovoru zabřednete pozdě v noci, čeká vás ráno těžké vstávání. Co mi hodně vadilo bylo to, že ač hra na disku zabírá velkou porci dat, není plně nadabovaná. Plno rozhovorů tak probíhá jen formou titulků a to je v dnešní době již přeci jen trochu málo, ale bohužel je to stále u japonských vývojářů tak trochu standard. Hru je možné si zahrát jak v japonském, tak i anglickém dabingu. Já zvolil ten anglický, což možná pro milovníky JRPG může znamenat neodpustitelný hřích, ale pro mě je japonština zcela neznámý jazyk, zatímco ten anglický mohou jen poslouchat a hru si tak více užiji. Navíc, anglický dabing mi přijde daleko lepší, japonské hlasy jsem často nedokázal odlišit jeden od druhého.
Když už jsme nakousli hratelné postavy, přiblížíme si je trochu víc. Hlavní protagonista, tedy vy, je od začátku doprovázen vílou Gallicou, která ale není přímo hratelnou postavou. Postupně se k vám ale přidají další společníci. Prvním bude Strohl, šlechtic z menšího rodu, za jehož pohnutý osud je přímo zodpovědný generál Louise, bývalá členka královské gardy Hulkenberg a velice brzy vaše řady rozšíří i myši a netopýru podobný Heimsay, který tragicky přišel o syna. Mezi další postavy pak patří Junah, Eupha a nebo Basilio Magnus, ale ti se na scéně objeví až daleko později a to je dle mého chyba, jelikož si mě již nedokázali získat tolik, jako ti, kteří se mnou hrou putovali od začátku. Každá z postav má ale velice zajímavý příběh a rozhodně se vyplatí ho postupně odkrývat. Zároveň, každá postava a to jak ta hratelná, nebo i ta, se kterou se během putování setkáte a je vám nějakým způsobem nakloněna, vám přidá jeden z Archetypů, což pro začátek můžete chápat jako unikátní třídy povolání. K postavám hry se ale váže ještě jedna, dle mého trestuhodně opomenutá záležitost. Ve hře nelze navázat žádný romantický vztah. Možná si klepete na čelo, jestli jsem se už definitivně nezbláznil, ale ve hře, kde víc jak polovinu herní doby řešíte sociální vazby je toto zkrátka neomluvitelné a tím spíš, že mezi několika postavami a vámi je chemie zcela evidentní.
Pojďme se ale konečně vrhnout na samotný soubojový systém, protože to je rozhodně základní kámen celé hry a díky tomu, jak komplexní a propracovaný je, tvoří robustní základ, díky kterému to celé skvěle drží pohromadě. Soubojový systém má dvě základní roviny. Tou první je klasické pobíhání po dungeonu, kde podobně jako v jiných akčních hrách můžete bojovat s nepřáteli. Tyto souboje jsou ale absolutně o ničem, mají ale jednu podstatnou výhodu. Jak budete hrou procházet, bude se vaše parta stávat stále silnější a souboje se slabými protivníky už by nepředstavovali žádnou výzvu. Tyto slabochy poznáte jednodušše, jsou označeni modrou barvou. Pokud na takové narazíte, stačí jim jedna dvě rány a je po nich. Pokud ale narazíte na silnějšího protivníka, je vždy vhodné mu pár ran zasadit, protože pak ho dokážete omráčit a v souboji pak bude hned od začátku v nevýhodě. Pozor ale, podobně se to může stát i vám.
Samotný souboj pak probíhá skoro stejně, jako v Persona 5. Souboje jsou tahové a v rámci jednoho kola má každá ze stran konfliktu několik bodů, které může utratit za jednotlivé akce. Úder nebo kouzlo stojí jeden bod. Základem je pak odhalovat slabosti protivníka. Typicky třeba tak, že na nepřítele, který má horší obranu proti ohni logicky zaútočíte kouzlem tohoto elementu. Díky tomu pak nejenom, že protivníkovi udělíte daleko větší poškození, ale zároveň za tuto akci neztratíte celý bod, ale jen jeho část. Pak se vyplatí i taktizovat. Můžete se rozhodnout, že žádnou akci neprovedete, ale svou pozici přepustíte někomu jinému. To stojí také jen polovinu bodu, ale můžete tak útoky nechat jen na ty postavy, které dokáží slabosti nepřítele využít. Častokrát se mi tak stalo, že jsem celý souboj odehrál jen s jednou postavou.
Kromě útoků můžete samozřejmě i používat bezpočet předmětů, nebo naopak za cenu jednoho bodu zaujmout obranou pozici pokud víte, že v dalším kole bude protivním útočit něčím silnějším. Kromě toho můžete za dva body používat speciální a daleko silnější akce, na kterých se podílí vždy dvě postavy, pokud mezi nimi panuje určitá synergie. Vše je závislé na tom, jaký Archetyp daná postava má. Nemusíte se bát, hra vám nic nepřikazuje a to, jaký archetyp zvolíte je zcela na vás. Na výběr jich je víc než dvě desítky a kromě klasického healera, nebo mága zde najdeme i specialitky jako zloděj, nebo střelec. Výhodou a časem i nutností je to, že tyto Archetypy můžete mezi jednotlivými postavami kdykoliv změnit. Má to tak velký dopad na hratelnost, ale možná bych ocenil, pokud by jednotlivé postavy byly přeci jen s nějakým Archetypem více svázané, jelikož neustále žonglování s tím, kdo bude zastávat tu nebo jinou úlohu, ve mně vzbuzovalo dojem, že jednotlivé postavy nemají nějaký kontinuelní vývoj. Časem jsem si samozřejmě našel nějakou preferovanou kombinaci, kterou jsem již jen měnil v závislosti na tom, proti jakému protivníkovi jsem stál. Souboje obecně jsou hodně propracované a mají dobře zvolené tempo. Mohli byste namítnout, že tahový způsob soubojů je spíše pomalý, ale zde vše probíhá velice svižně i díky dobře navrženému ovládání, které rychle přejde pod prsty a nabízí plno drobných pomůcek, jako například automatické zvolení takové útoky, který zaručeně trefí nepřítelovu slabinu.
Hra má i docela dobře navržené dungeony, alespoň co se nápaditosti týče. Trochu horší už to je se zpracováním, jelikož jsou všechny strohé a poměrně lineární. Je sice pravda, že hra umí vykouzlit pár hezkých scenérií, ale v drtivé většině případů se budete procházet pravoúhlými chodbami a v nich řešit ne příliš těžké hádanky, jak se dostat dál, případně tam, kde se schovává nějaký poklad. Pokud bych měl opět srovnávat s Personou 5, musel bych konstatovat, že Metaphor: ReFantazio sice vypadá na oko lépe, ale pocitově působí hůř. Do dungeonů se budete vypravovat často, odehrávají se zde jak hlavní, tak i ty vedlejší mise. Těch je ve hře veliké množství, získáte je buď od obyvatel a společníků, nebo jako zakázky. Hra je daleko více otevřená než Persona 5 a cestovat se dá několika způsoby. Po městě samozřejmě po svých, ale mezi jednotlivými lokacemi pak pomocí obří mechanické lodě. Ta slouží i jako takový centrální hub a místo odpočinku, pokud není v dohledu nějaká hospoda. Pokud chcete někam cestovat, jednoduše vyberete cílové místo a hned se dozvíte, kolik dnů vám cesta zabere. Jak již asi tušíte, čas máte trochu omezený, takže je potřeba trochu plánovat. Mezi jednotlivými hlavními městy se pak dá cestovat pomocí teleportu a nestojí to žádný čas.
Technická úroveň hry je taková nemastná neslaná. Čistě po estetické stránce jde o skvost, který milovníky anime nutně musí zahřát u srdce, ale ta technická přeci jen celé to snažení výtvarníků trochu sráží do kolen. Jednotlivé lokace mají dobrý design, kreslené obličeje postav jsou nádherné a desítky minut anime sekvencí skoro dokonalé, ale je zkrátka vidět, že podobně jako další japonská studia, i Atlus stále používá dvacet let staré technologie. Hra má sice 60fps, ale ve městech dochází k velkým propadům, textury jsou často neostré a celé to působí mnohdy až archaicky. Na druhou stranu, hra mi ani jednou nespadla, nenašel jsem jediný bug a to je u hry, která vám jen na dohrání příběhu zabere minimálně na 70 hodin dobrý výsledek. O absenci dabingu u rozhovorů jsem již mluvil, ale na tomto místě musím vypíchnout úžasný hudební doprovod, který patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos ve hrách zatím slyšel.
ZÁVĚREM
Metaphor: ReFantazio je dalším skvostem od mnou tak milovaného studia Atlus. Narozdíl od Persony 5 má daleko dospělejší příběh, který odráží problémy dnešního světa a nabízí tak zážitek, který kromě výborné hratelnosti donutí přemýšlivé hráče i se trochu zamyslet. Není to rozhodně hra pro každého. Ty z vás, kteří jste do ní ochotni investovat několik desítek hodin času, ale odmění něčím, co ve hrách neprožijete často a budete mít co vyprávět vnoučatům. Hry jako Metaphor: ReFantazio vychází zřídka, ale možná právě proto září jak hvězdy na herním nebi.
9/10
Datum vydání: 11. října 2024 – Potřebné místo: 93GB
Distributor ČR: CENEGA Czech – Česká lokalizace: NE
