Senua’s Saga: Hellblade II – Recenze
21 května, 2024Psal se rok 2019 a na velkolepé akci The Game Awards 2019 byla oznámena nová konzole Xbox Series X v doprovodu dvou oznámených titulů, jimiž byly nová Forza Motorsport a Senua’s Saga: Hellblade II. U obou titulů se tak nějak předpokládalo, že budou prvními kousky, jichž se po vydání konzole dočkáme. Pravda ale nemohla být vzdálenější. Forza dorazila loni a pokračování Senuina příběhu doráží právě tento den, kdy vychází tato recenze, jejíž řádky se budou věnovat právě druhému Hellblade. Ten v posledních týdnech vzbuzoval spoustu emocí s tím, že se předpokládal průšvih. Ale víte co? Nechte spekulace spekulacím, jelikož poslední počin Ninja Theory je možná vším, ale rozhodně ne průšvihem. Naopak jde o dechberoucí a emotivní zážitek, na nějž jen tak nenarazíte. Ale už dost bylo úvodního slova a pojďme se podívat, proč tomu tak je.
Hned v závěsu úvodu vám sdělím, že o příběhu jako takovém mluvit nechci. Na něm stojí prakticky vše, co ve hře zažijete, takže konkrétní informace vynechám a vezmu to čistě pocitově. Jen zmíním, že druhý Hellblade navazuje na první díl s tím, že měníme působiště a nordické podsvětí Helu vystřídají krásy a nebezpečí Islandu, kam se Senua dostává po ztroskotání otrokářské lodi, kde rozhodně není členkou posádky, ale stojí přesně na oné odvrácené straně.
Hra se dotýká hned několika mytologií a to keltské, severské a islandské, které snoubí v jedno temné dobrodružství, které se snaží sáhnout až do nitra vaší mysli. Kdy ta Senuina je rozpolcena psychózou, na níž chce titul opět poukázat, jelikož na světě žijí lidé, kteří prožívají své noční můry denně. Pokud budete vše hrát se sluchátky na uších a že to silně doporučuji, pak i vy se dokážete vnořit do Senui, což může být děsivé, ale umocňuje to celý herní zážitek a příběh jako takový.
Může se zdát, že je celý příběh jen o bolesti, utrpení a vině. A on takový částečně je, nicméně jsou tu i momenty vzbuzující naději na vysvobození. Dostávají se nám do hlavy myšlenky, že schopnost vidět svět tak, jak jiní nemohou, může přinést spásu naší duši a okolí. Tato niterná tématika jde ruku v ruce výjevy na obrazovce, které mohou být skličující, ponuré a temné. Občas mi běhal doslova mráz po zádech. Tyto momenty ale pak střídají monumentální scenérie Islandu a jeho divoké krajiny.
Dějově bychom hru mohli rozčlenit zhruba do tří velkých aktů, které vždy vyvrcholí velkolepou událostí. Z prvních ukázek vývojářů není tajemstvím, že se hra dotýká mýtické tématiky obrů. Ta se nese v jiném duchu v severských státech, kde je spojená s Jotunheimem (tato myšlenka je ve hře zmíněna také), a v jiném v případě Islandu. Tvůrci ale vše dokázali skvěle skloubit v jednu myšlenku a dějový základ, který je pevný jako skalní útvary zmíněného ostrova. Hlavně má vše hloubku a prodává spoustu emocí, což je něco, co mi v posledních letech nedodala žádná hra. V tomto je série Hellblade speciální a unikátní.
Vlastně je otázkou jestli se stále díváme na hru jako takovou, či spíše něco mezi jí a filmem. Senua’s Saga: Hellblade II je zcela unikátním interaktivním zážitkem a já jej vlastně nechci nikam škatulkovat. Hra nemá žádné HUD, žádné ukazatele, prostě nic. Jsou tu jisté indikátory, ale jinak je vše o vaší vnímavosti, hlavně ve spojení s vedlejšími příběhy, které jsou vyprávěny skrze totemy a jakési stromky života. K těmto místům vedou vždy vedlejší, či skryté cesty. V případě stromečků jsou to pak skalní nápadně připomínající jisté spící, již zmíněné tvory.
Jsem vlastně rád, že zde tvůrci nechali naprosto čistý vizuální zážitek, který není ničím rušen. Přispívá to jisté filmovosti, byť je mi jasné, že ve spojení s hrami je toto slovo trochu zapovězené. Zde jde ale o jeden z prvků zážitku. Hlavně k čemu takové prvky ve hře, která je svým způsobem čistým koridorem. To se může zdát jako slabina, ale opak je v mých očích pravdou. Už jsem přesycen hrami, které mi dají obří svět, v němž vlastně najdeme jen hromadu opakujících se aktivit. Ne nic z toho bych zde nechtěl. Druhý Senuin příběh sleduje schéma toho prvního, kdy zmíněný děj je číslem jedna a nic vás od něj nemá rušit.
Dokonce i když jen jdete krajinou, tak dochází k neustálému dialogu v Senuinině mysli a děj tak nikdy nezastavuje. Navíc to slovo procházení krajinou nabírá v případě tohoto titulu na novém smyslu. To, co tvůrci dokázali po stránce vizuálu vykouzlit je doslova dechberoucí. Neexistuje hra, která by v současnosti vypadala po grafické stránce lépe a tak realisticky. Zde smekám všechny pomyslné klobouky. Takto má vypadat hra na Unreal Engine 5.
Tvůrci předvedli svůj maniakální smysl pro detail v tom nejlepším možném světle. Každý stín, každý zdroj světla, každá vodní hladina, zde hraje svou roli a přispívá k celkovému zážitku. Pamatujete na ten vývojářský deník o pozorování ptačího trusu na Islandu? Ano, tak to nebyl vtip. I ten trus zde hraje svou roli. Krajina mě vystřelovala z trenek každou sekundu, jenž jsem v ní trávil a to nepřeháním. Počet screenshotů, které jsem pořídil mluví za vše a to co v článku vidíte, je jen zlomek toho, co jsem pořídil, ale i to myslím mluví naprosto za vše.
Podobný vizuál si samozřejmě vybral svou oběť. Tvůrci si tak museli pomoci černými pruhy, aby trochu odlehčili výpočetnímu výkonu, asi stejně jako tehdy autoři The Order: 1886. Hra také běží pouze v 30 snímcích. Ale ty až na jeden moment ve hře drží naprosto nekompromisně na maximální možné úrovni. Jenže k tomu přidejte funkční Ray-Tracing a je vše jasné. Tady to jinak nešlo, ale stojí to za to.
Novinka Ninja Theory ale není jen o chození, kochání se krajinou a vnoření se do příběhu. Tvůrci si pro nás přichystali i celou řadu puzzlů, které možná nejsou těmi nejtěžšími, ale svou práci odvedou velmi dobře. Zejména hraní se zrcadlovým prostorem bylo na orientační smysly lákavým útokem. Já si vlastně ani jinou formu puzzlů, jenž by zde byly funkční neumím představit. Titul navíc často dokáže překvapit něčím novým, či rozvíjí na začátku představenou mechaniku. A ano, i mě se stalo, že jsem se na pár minut zasekl a musel si vše opětovně projít v hlavě, abych mohl pokračovat.
A co dál? Ve hře rozhodně nechybí ani souboje. Jejich systém vychází z předchozího dílu, kdy tvůrci dokázali tento soubojový systém ještě vylepšit a to zejména po stránce animací. Jinak tu máme klasický rychlý útok, těžký útok, úhyb a krytí. Lze také využívat také speciální skill, který zpomaluje čas. Každý boj je ale stále součástí příběhu, což je něco, na co v jiných hrách jen tak nenarazíte. Také jsem uvítal rozmanitost nepřátel. Zatímco první díl nám neustále předkládal ty samé tři čtyři druhy nepřátel, tak zde tu narážíme jak na stínové přízraky, tak otrokáře, či tzv. Draugy, jenž jsou zde vyobrazeni jako jakýsi divoký okultní kmen. Mohl bych říci, že je to konec, ale není.
Jestli čekáte hype v podobě nějakých bossfightů, tak řeknu dvě slova – ano a ne. Nemohu řici, že by Senua’s Saga: Hellblade II přišel s tradičními bossfighty. To by nebyla pravda. Řekněme, že hra oplývá částmi, které jsou opravdu epické a vizuálně ohromující, ale obtížností nijak nevyčnívají. Ostatně to není ani cílem těchto částí. Za vším hledej zážitek a to vlastně platí pro celou hru. Ona je vlastně jedním velkým a komplexním zážitkem a jinou definici zde vlastně nehledejte. Navíc je to celé podpořeno českou lokalizací ve formě titulků, kde jen upozorním, že je třeba být rychlejším čtenářem.
ZÁVĚREM
Senua’s Saga: Hellblade II mě opět poslalo do kolen. To co se mi dostalo do rukou nelze definovat jinak, než jako jedinečný zážitek v tom nejčirejším slova smyslu. To vše může fungovat díky dechberoucímu vizuálu, skvěle napsanému scénáři, ozvučení, hudebnímu doprovodu, ale také emocím, jimiž je hra protkána od prvních sekund až do těch závěrečných. Hra vás neustále drží v napětí, které má jedinou vadu, že to celé nakonec skončí. Ninja Theory patří můj díky, můj obdiv a doufám, že tento příběh nebyl zdaleka tím posledním, který jsme v podání Hellblade dostali.
10/10
Datum vydání: 21. května 2024 – Potřebné místo: 70GB
Distributor ČR: Xbox CZ/SK – Česká lokalizace: ANO – české titulky
Svého prodejce hry Senua’s Saga: Hellblade II můžete vyhledat na Zboží.cz
